Ze šťastného kraje, který révou prýští,
navracím se do Čech, z dálky ještě mih
odlesk jeho slunce na Alp ledovcích,
stoupaje vlak supá, oddychuje, piští.
Nové hory zas. Ty naše. Co však tříští
o jejich se čela, pere do jich rýh?
Divoká se mračna ženou v chuchvalcích,
blesky učinily hřbety svými hříšti.
Ve chmurách kraj tone, vichr drsně sviští,
kotouče mlh valí do planin a lích,
tíha na všem leží staletý jak hřích.
Boj a svár kol, bědno; jak se od hor blyští,
osvětluje hrom jen cestu k popravišti,
kde kříž v kletbu pne dvé holých paží svých.