Dolorosa.

V hrad bílý vzpomínek, jenž vzpjal se z šera snění jak labuť, v touze když se řítí v nesměrnost, zjev ženy schvívá se v mé duše utrpení a v smutků závějích jak zmlklý stoupá host

v hrad bílý vzpomínek, jenž vzpjal se z šera snění. V tom kouzlu zármutku spí harmonie schvěná v zjev její nádherný, ve vzdechů vír a žal, spád vlasů rozpoután jí klesá na ramena,

prs vlnou růžovou ze sněhu roucha vzplál. V tom kouzlu zármutku spí harmonie schvěná. Ze dlaně bělostné, jež slitováním dýše, jí kanou paprsky jak záře naděje,

a lásky symboly, z ní růže prší tiše, ty bolem ubledlé s mdlou vůní oleje, ze dlaně bělostné, jež slitováním dýše. Schodištěm z mramoru v stín pustých galerií

zjev její vznáší se, hrad v světle modrém sní a klidem omámen se dechem květů spíjí, jež v mdlobách stelou se v zář jejích šlepějí, schodištěm z mramoru v stín pustých galerií.

Jen její teskný zpěv se z moře ticha noří, jak zhaslé lásky vzdech, muk soucit nadlidský, hrad bílý v purpuru a vůni růží hoří, jež v proudech prší dál v sen jeho magický.

Jen její teskný zpěv se z moře ticha noří. Ó sny, ó výkřiky, ó závrati, ó touhy, vy slzy bolesti, v nichž láska krvácí, v svých černých féeriích; váš smutek úpí dlouhý

nad vším, co nikdy víc se v žití nevrací. Ó sny, ó výkřiky, ó závrati, ó touhy! Mé srdce rozchvěné je plno nostalgií, vždy za svou vidinou se nese výš a výš,

jí hvězdy kanou v klín, vždy dál je, chvíle míjí, kdy růže nejsladší svou vůni řinou v tiš. Mé srdce rozchvěné je plno nostalgií. Ó záře vzpomínek, ó lásky taje věčné

jste prchlé fantómy v hvězd nedostupnou dál, jste hrady zbořené a touhy nekonečné všeho, co vzýval jsem a co jsem miloval... Ó záře vzpomínek, ó lásky taje věčné!