V jedné chvíli slétne píseň,
cítím její celou vůni,
vidím duhou plát jí barvy,
po nichž jindy marně stůni.
Přichvěje se jako dívka
s hlubých očí dumnou tůní;
ptát se, kam? a ptát se, odkud?
Vím jen, jak ty zraky sluní.
Políbí mne letmo v čelo,
přitiskne mne k útlé hrudi.
Jak to sládne! jak to hřeje!
citů se hned požár budí.
Běda však, když nevyslovíš,
co tu chvíli říc’ tě pudí:
rozprchnou se políbení,
světla, vůně, vše se znudí.
Zkoušíš dál jen starou žízní
po barvách a po odstínu,
po neznámých citů vlnách,
po čarovných vidin kynu.
Jiné jdou a jiné lámou
v hranolu se tvého spleenu –
ale ryzí píseň tryskne
v jediné jen chvíle šinu.