Tesknila květina v souvrati,
do nebe vpíjela zraky,
viděla ptactvo kol vzlétati,
ke slunci zachtěla taky.
Ze země vyrvala kořeny,
po větru srdce své dala,
vítr jí pel svál a lupeny,
v prachu cest uvádala.
Nebyla květina, člověk byl:
ten také, když po slunci touží,
vzerve se k letu – a v konec chvil
zlomen se ve blátě plouží.
Ten také, kdy nejvýše vzletět chce,
bleskem jak sražen se kácí –
a ještě rád ze své bezmoce
v klid zemského klína se vrací...