Již listí žloutne v aleji,
a příroda schne odevzdaně,
jsou prázdná pole, holé stráně,
ne bolestně, ne rozervaně,
jen tak si pohvizdují pláně
v mlh zádumčivé návěji.
Pod bludným krokem chrastí list,
do vlasů padá jinovatka.
I nám snad přízí jemnou zatká,
co vryla v naše čela hladká
Osudu ruka tvrdá, vratká,
že lze v nich číst.
Číst o zklamaných nadějích,
o šílenstvích a bojů reji,
o ranách, co vždy krvácejí,
o smutcích, bezedny jež zejí,
o kruté žízni po oměji,
jímž každý žal by zjih a ztich.
Již nepravdiva run těch zvěst.
Vše srovnáno, ač nezhojeno,
vše přemoženo – nezkojeno,
neb Odevzdanosti má jméno,
co dalo tupý klid nám v léno:
Dál nést! jen nést!
Ó, hochu, kamenem proč řink’s
té soše tam do přísných lící?
V nich symbol žití. Uč se zříci!
Jdem žitím jak v ten park se tmící:
ať na pravo, ať po levici,
na konci vždy se šklebí sfinx.
Hned život sloupne tě až v dřík,
když chvíli do květů tě halí;
teď vznese k slávě, místo chvály
teď značku vyvrhele vpálí.
My klidni již. Rty za vše stálý
jen šepcí dík!