Proud divoký nás do svých spárů chyt
a unáší. Kam? v úzkosti se ptáš.
Kde naše spása, ochrana a stráž?
Nám brániti se nelze. Zdrán i cit.
Kol v závrati vše víří manie,
nás mládí, radost, naděj opouštějí,
hloub smyčka Osudu se ryje do šíje.
Tak vysílenci oni z Jumièges
kdys pluli řekou proudem strženi,
v mdlob poutu, v nervech rozteklou jak spěž,
na prámu, krutostí kam vrženi.
Při ústí zachránil je poustevník,
čiv hojil žeh, jež spálil Chlodovig.
My přístav minuli – – Dál v šíleném tom reji!