Pod keřů nízkých zelení rozlitou,
pod nebem jasným s jarními oblaky,
jak vlny, které věčnost hází,
náhrobků kamenných moře kypí.
Co vše tam v hloubi pod nimi doznělo,
co dobolelo stesků, ran krvavých,
co utištění schoulilo se,
poroby národa rozbitého,
ty nedí hrozny, konvice, kapříci,
jež s rysem písmen čtvercových otřelým
z desk hlásají, čí prach tu žádá
o pamět budoucí věky vlídnou.
Jen rukou dvé z nich tu a tam vzpíná se,
jak lidu žehnat chtěly by v modlitbách,
za jeho volnost k Bohu lkaly,
o pomstu k Silnému zdvihaly se
Ó, neprosily, ruce, jste nadarmo!
Již lid váš volný. Sevřen dřív, proniká
teď vše a jařma zapomenuv,
na lidstvo pouto sám kuje – zlata.
Sem nedoléhá vřava těch zápasů;
jen tiše šplounat jako bych slyšel šum
té věčnosti, jež bez odvěti
na naše úzkosti, hoře, zmatky.
Víc dí ten bez, jenž v mrtvých sen voní dál,
dál střásá v květech lásky báj odvěkou
a slavíky v zpěv toužný zpíjí
k nevěstám s růžemi v ztuhlé dlani.