Kdys napsal jsem: Tvé oči, paní,
jsou spilý narcis, v náruč tmám
jenž v paprscích se luny sklání.
Ne narcis, chybu uznávám,
tvé oči gothický jsou chrám,
kde milenců dav chorý zmdlívá,
jich modlitba v dým nardy splývá,
jímž klenba, stříbro, drahokam,
se v světel zlatém žáru schvívá.
Proč svítí hvězdy ve sny nám?
A přec ne chrám, spíš zoří ranní
sluj vyzářená, Amor kam
se zadumanou chodí skrání
si zlatit křídla k lásky hrám,
krást purpur vlhkým lasturám.
Ne, oči tvé jsou hvězda mživá,
Venuše nebes zádumčivá,
jež v bolestí mých rej a mam
se s mrazivým svým klidem dívá.
Proč svítí hvězdy ve sny nám?
A řek’ bych, je to šíp, jenž raní,
smalt, tyrkis, opál, Kâma sám,
to bledá luna v umírání,
kdy schyluješ se v oběť snám:
cos lepšího však sotva mám,
než řek’ jsem již, ta slova tklivá:
Tvé oči, paní milostivá,
jsou spilý narcis, v náruč mhám
jenž na břehu se jezer skrývá.
Proč svítí hvězdy ve sny nám?
Na Beatrice, paní snivá,
na Laury ve tvých očí plání
a na Francesky vzpomínám.
Proč svítí hvězdy ve sny nám?