Až půjdem spolu loukou asfodelů,
já černý stín, ty bílý paprslek,
skráň rozbodanou trním běd a želů
nám zhojí z pelu
těch květů lék.
Co trpěla jsi, v niveč rozplyne se,
vše zapomnění zhalí ve svůj šlář.
Ty vytratíš se, vidin chorých děse!
nám vzplane v plese
jen jas a zář.
Mé rty jen šeptat budou: Smilování!
a tvoje rty jen budou odpouštět –
ó, postav nehmotných kol tajné vlání
tou žlutou plání
v ten cizí svět!
A ruku v ruce půjdem zase šťastní,
svou láskou silní, jak jsme byli dřív,
již rmutu světa více neúčastní,
jen cenou vlastní
těch blahých niv.
A půjdem s úsměvem a v roztoužení,
jak ženich, nevěsta šli s druhem druh,
v tvou náruč, Neznámo, ať ve svém vření,
jež kypí, pění,
jsi Nic či Bůh.