Pod sloupem zlatým otrok tmavý
již usíná, jenž rebab hrál,
hrál rebab dumný otrok tmavý,
jenž v harému svůj život tráví,
by ku nevrosám černé kávy
své smutné písně tiše hrál.
Noc gobelinem v černé slávě
jde přitlumeným zhalit svět,
svět zahalit jde v černé slávě
za muezzinů zpěvu, lávě
spíš podobná než chladu... V trávě
se leskne rosa, spát chce svět.
V dál Hâtem naslouchá lvů řevu,
na divanu svém tiše sní,
sní tiše dál, lvů hrozných řevu
se posmívá, nechť lkají v hněvu
za padlé druhy, pro svou děvu
jež pobíjel... Jen o ní sní.
Tak sladce z hloubi fontán zpívá
a dusné květy voní v noc,
v noc voní květy, fontán zpívá,
s jejího těla závoj splývá,
jak pouští kdy se měsíc dívá
na onyxovou, spící noc.
Již ustaň v tanci, almé žhavá,
radš ovíjej mu plnou dum,
dum plnou skráň, ó almé žhavá,
tvůj hebký vějíř vánek mává,
tvá krása chladí nahá, smavá,
jej polibky vzbuď z chmury dum!