Vám, jejíž fantóm plál
v mou féerii,
jsem posvětil svůj žal
a poesii.
V ní tiché smutky své
má láska kvílí,
a srdce nemocné
za vámi šílí.
V zamlklých symbolech
plá vaše krása,
v můj verš rtů vašich dech
své kouzlo střásá.
Vnad vašich zářný nach
se v sny mé mísí,
na všech mých vidinách
lpí vaše rysy.
Vám ženy nervosní
a vášní schvěné,
ty v nudách morosní
a otrávené,
sfing řady mlčící,
ty žárem svůdné,
ty věčně kající
v své duši cudné,
ne ty, jež zlíbal hřích,
bouř kterým stačí,
ty, v prvních bolech svých
jež tiše pláčí,
Venuše, Junony,
Diany vzňaté
a Matky, Madonny,
světice zlaté,
jichž davy zří svým snem
se básník bráti
a řítit neznámem
se do závrati,
vám daly krásu, ctnost,
žár, vášeň, něhu
a duše hlubokost,
jež z liljí sněhu
jak stkána v čárné chví
se harmonii,
v svých tichých touhách sní.
se smutky spíjí
a sálá v záchvěvech,
z nichž láska stená,
až v nekonečných snech
se ztrácí zmdlená.
Vás ve svém nadšení
má hymna vzývá:
ta v žalech pramení
a v slasti splývá.
Vše světu štěstí své
i muku výská
a v touze nesměrné
výš stále tryská.
Svět spjatý u nohou
jí v nudách leží,
co zjev váš krásu svou
v ni věčnou sněží.
Jste čistá, vznešená,
svou láskou svatá,
ve vzpjatá ramena
má duše chvátá
v hvězd, sluncí, času pád,
jež v prázdno letí,
v svých bolech umírat
vám ve objetí.
Ó snění věčnosti!
Ó nudo skutků!
Ó věčná ženskosti!
Ó kouzlo smutků!