Strh krásu v klín jak Zeus Iu snivou
a na ňadrech jí vyzpíval Svou něhu,
co nejsladšího tálo v srdce žehu,
v ston flét, v jas houslí, v alta šeř slil nyvou.
A Heraklem vztřás děsných vášní hřivou,
je pokořil a mořem beze břehů
v Svých symfonií gigantickém šlehu
hřměl k branám nebe. Co s tou zemskou skyvou?
My oheň chcem, jenž sežeh by nám srdce
a očištěné vrátil lásce ryzí;
co zemského, vše jsou jen prázdné hvrdce.
Tvých smělých rythmů proto ve přívalu,
v Tvých zpěvech, kontura jichž v azur mizí,
jdem za Tebou Tvou poutí k ideálu!