Přec dopřáno mi kleknout k Tvému hrobu,
jenž svítil Jsi mi sluncem do snah mládí!
Jak je tu ticho, jak ten kámen chladí,
Tvé srdce horoucí v tmy vězně kobu.
Král s králi spíš. Zas před zrak se mi řadí
Tvých postav tlum, jež kletbou na porobu,
zpěv slyším nadšený, jak střásá mdlobu,
plá Čatyrdah, a pouští Farys pádí.
Jak lesů Litvy bouřila by píseň,
ne – hrob Tvůj puká, a nad jeho tíseň
zjev roste svatý, v očích lahodu.
Hvězd dosahá již, větší vždy a jasší.
Ó, chápu, to se genius Tvůj vznáší
a stírá slzy Tvému národu!