Rozpůlen
mezi noc a den,
srážen, ve tmě,
přissát na vemenech země,
vlčice své v kruzích štvané,
na obloucích hrudi zprohýbané
vrstvy pracku, písku,
sloupy, hory všedna,
v balvan zakované nohy.
S výše,
z nedohledna
slyšet hrdé bohy,
jejich posměch mstivý:
Stíne, prachu,
vřede bolestivý
úzkostí a nemocí a strachu,
hlíno probuzená k stesku
září našich blesků,
zvíře,
poraněné touhou,
sténající v díře:
lež, trp tiše.
Loudavě se na bok s boku
jako krávy stelné
převalují roky roků.
Ztrnule se dívá
bohů oko skelné.
Ležím, hledím němě
do temnoty, k výším.
Náhle zdiven slyším
dole, za mnou, ve mně,
ve hlubinách země:
Ohni,
Plamene můj rudý.
Sálající výhni
hořícího nitra.
Tvořiteli
rostoucí sám, z vnitřku.
Synu smělý
půlnoci a jitra.
Bože můj a zítřků.
Pohni
spoutanými údy.
Povstaň se dna, kouta.
Vzdvihni
jako oblé chleby
v prostory mě, k nebi,
osvobodiž z pouta.
Jako hřebci zkrvavělých boků,
o hořící hřivě
přes arenu dějin divě
letí roky roků.
Opřen o bod věčna
sny a nadějemi,
napiat, jako šíje stromů
v rukách divých vichřic,
srážen bohy stále
v prach, tmu šerých domů,
vstoupám, vstoupám stále
z dolů, dílen, lomů,
nohou zakovanou v skále
zdvihám s sebou zemi
v dálky nekonečna.