Včera do oken smálo se listí a lupení,
mávaly šátečkem bílým rozkvetlé klomeny.
Nyní přes ploty bezmocně visí, zlomeny,
ve větru jejich kvil slyším, tlumené úpění.
Včera omladlá země svá rozkošná ramena
pro píseň ptačí, pro pocel ke slunci vzpínala.
Nyní bezdechých dítek svých tílka zsinalá
v náručí zoufale vine, Nioba kamenná.
Včera věřil jsem: Zavolá za lesy, za hory
veliká touha, plamenem lásky mě zahřeje.
Nyní pod zhaslou svítilnou mrtvé naděje
choulím se v děravý plášť své studené pokory.