ŽIVOT.

Je život lákavým, však přísně vážným problémem. Jak vědec mladý, odborník, jen tápáš dlouho v něm, jak úsměv příští v bolestech a ve tmách teskná zem’. A pojednou jak písmo neznámé jej rozřešíš.

Tu mučivého tápání a záhad smutná tíž ti spadne k nohoum jako před koupelí těsný šat, jak závoj smutku novým jarem lásky shozený. Jsi volný, nově zrozený. Jsi osvobozený.

Přes úhor zrytý bolestí a lásky spustlý sad, přes skaliska, z nichž mládí zřítilo se do rokle, měst bouřících se středem, přes nížiny rozmoklé jdeš tiše zamyšlen jak podzim slunný do zahrad.

Vše jasným, prostým jako dnů a nocí střídání. Mír svatý klečí na zemi a sladce teskný klid, jak když tě klekání zve domů s polí, se strání. Vše čistým. Duši lehko jako ptáčku-dítěti,

když pro otcovský úsměv, pro mateřské objetí s břemenem jahod uzrálých jde lesní mýtinou, když důvěrně se rozhovoří s bílou květinou, jež pod závojem nevěsty zrak cudně klopí u cesty,

když tyká ptáčeti, jež kolébá se na sněti, když řekne, počkej bratře, čmeláku i oblaku. A jako Mojžíši, když vyváděl svůj bědný lid zpod egyptského jha, ze stínu těžkých pyramid,

sloup blesky přesycený ukazoval cesty směr, tvůj hluboký a vroucí, bolestně až silný cit vždy bezpečně tě vede, vlídně září na večer: Jak země jarem touhami vždy znovu omládnout,

zrát žárem myšlení a v dobré plody sesládout, být knězem obětním i sladce vonnou obětí, vše příjmout a vše rozdat z tiché, vroucí vděčnosti, se zrakem do vnitř upřeným jít k bohu, věčnosti.