ZEMĚ.

Jak pohřební průvod šli smutní a řekli: Nešťastná bohyně, jež kdysi mužem svým zapuzená

na pustý ostrov ve věčně mlčícím jezeru, zoufalým bolem navždycky oněměla. Zděšení, kteří svůj život jak kládu do stráně vlekli, rtoma bledýma řekli:

Hrozná obryně, jež, rozpiata od polu k polu v průhledném aetheru, nehybně visí, jakoby zkamenělá.

Však z jejího klína, jenž věčně, bez hnutí rodí, lidé se nazí, jak mravenci od hnízda zapáleného, úzkostně plazí, a ona je všechny pojídá zas.

Však vzrušení před ní jak proroci před Bohem klekli a nadšeně řekli: Veliký, kamenný most, jenž šíleně v rozpiatém oblouku

závratnou nad hloubku pne se. Z meteorů, jež lesknou se pestře, jak v poledne duhový motýl, jak na slunci skvost,

radostné zástupy hvězd jej pomohly stavět umdlené sestře, když se s ní radostně potkaly u nočních cest. Podivný most:

Rozkošné tance královských jar i gigantskou práci staletí s úsměvem nese, však hrůzou se v samých až základech třese, když nad ním si bouře tká na stavu svém

k černému šatu blyskavý lem. Záhadný most, o který člověk, užaslý cizinec, tajemný host, pevně opřel svou nohu,

by podoben bohu hrdě vztýčenou lebí až k dálnému nebi odvážně rost

a jednou svou tíží přes nízká zábradlí spad’. Ti pak, kteří v svém srdci zář sluneční měli, s úsměvem děli: Nádherný, všemi barvami hýřící šat,

dobrého Boha nejdražší dar, jejž dceři své s úsměvem podal, když docela nahá, nesměle poprve vystoupla z koupele ohnivých par.

A zbožní, již u lamp svých v modlitbách bděli, potichu pěli: krátká pout, kterou za Bohem radostně jdem’. A prostí pravili: rodící zem’.