Byl bled jak strach a vzpříma šel,
ne jako na smrt, jakby přinášel
poselství vážné oněm tmám.
Já hlasitě se modlil z knížek.
Krok vojáků a bubnu zněl.
Když němě stanuli jsme tam,
zaprosil: Podej kříž.
A veliký zrak hladově se vpil
do Něho, v symbol lidské bolesti,
jak útěchy by hledal, síly,
jak prosil, aby v této chvíli
pomohl nésti hroznou tíž.
A vystoup’. – Naposled od druha k druhu,
již stáli v nepohnuté řadě,
bloudily velké oči v kruhu.
Když dusil se už, kat když lámal vaz,
slabounce usmál se – zřel matku as –
Kdos mluvil o jidášské zradě,
přísaze křivé, smrti bídné.
Kdos šklebil se – kdos v líc mu plil.
Šlo do hor slunce smírné, vlídné,
zlatilo chvějící se trávu
i jeho nakloněnou hlavu
jak podlomený klas.