Nemocné slunce odraných polí
se chorými prsty dotýká dnes.
Cos naříká ve mně, nesnesně bolí,
cos stená jak těžce raněný kdes.
Utrh' se list jak s dívčích rtů povzdech,
s gracií tichého smutku do trávy pad'.
Zbloudil jsem v černých, mlčících hvozdech,
do světla cesty již nikdy nenajdu snad.
Zbloudil jsem v pustá, ponurá místa,
kde prolitou krví nasákl mech.
Ubili víru v sladkého Krista,
v lásku a lidství, bratrství všech.
Ubili víru v budoucí jitra,
soucitná srdce, světla a blesk – –
Z čeho jen žíti budu zde zítra...?
Čím bolest svou uspím, životní stesk...?