Zahloubán do knih zmučené země a lidu nehnutě sedím. Letní noc teplá a snivá tichounce ukolébavku tesklivou zpívá svému dni spícímu, země rvavému synu.
Ticho – – a myšlenky jdou: Nikdy zde klidu, odpočinutí ve stromů prochladlém stínu, bratrsky pravé, všelidské lásky nebude. Trpěti budeme vždycky za otců vinu,
základ že kladli k sladkému svému domovu na tomto krásném, horami věnčeném ostrovu. Vždycky jen uprostřed cizích národů budem' ztracení sektáři v kraji pohorsky chudém.
Vždycky jen stráží a hlídkou vzdálených vojů, nenávidění obhájci kamenné tvrze, kterou si otcové u hranic stavěli drze, vždycky jen nárazník, obět plemenných bojů.
Teskno je... Spí den na noci hedbávném klínu. Od věže radniční měsíc v dálku se dívá a posměšně hlavou nad zemí zlekanou kývá – Oh, ty má výspo nešťastná, tvrdý osude...!
Nad tichou vlnou dalekých nadzemských moří nesčetných, stříbrných světlušek roj křidélky kmitá, bílými světélky hoří. Ze zdola v supění strojů, ve mracích kouře
rachotí vlaky jak hrozná, vzdálená bouře, duní jak krátery, nesmírný boj. Nevzlykej: všechno, co žije, zápasí věčně. Zapadli dávno, kdož šťastnou idyllu prostou
na klínu bohatém štědré přírody žili. V rozklad se zvrátily nevyužité síly. Národy jako jedinci zápasem rostou. Přijmi svůj osud s oddanou pokorou, vděčně.
Vždyť jsme jak děti: láska by zkazila nás. Stiženi kletbou: nesnesem dobrého bydla. Vzdorem jen, úderem, za rázem ráz mohutní hruď nám, vyrostou, zcelí se křídla,
vydrží do zemí dalekých, v neznámý svět za slávou, za činem velikým odvážný let...! Přijímám s tichou, oddanou pokorou, vděčně... K zálivu blíží se loďka stříbrné luny.
Jako vzdech nyvý v dálkách se chvějící struny snáší se k zemi tichých hvězd hovor a šum. – Uléhám klidně a duše své utichlý dům otvírám dokořán velikým, radostným snům...
Cookies on Poetry Cove