Ty důvěrně lidská, Ty něžná, kouzelně sladká, jak nejprostší pohádka Tvá, jak úsměvná matka. Ty průzračně čistá jak horský potok, když uhání jak veselé dítě s bublavým žvatláním pod strání;
přirozená, prostá a milá, dojemně líbezná jak mizící národní píseň. Ty stále vítězná, Ty nejčistší, nejsladší naše, největší z žen! Ty ubitá, po léta zmírající na kříži
běd svojich i národních, zrazená láskou, ubohá. Cos měla zde? – Kolikrát v chmurný, hněvivý den, a kolikrát v noci, když prchal výsměšný sen, se vyrval Ti z bílého hrdla zoufalý sten,
když sama a sama, bezmocně bila ses o Boha; když rozkošnou hlavu otloukala sis o mříži svých žalářů těžkých; když lidskost marně jsi hledala; když pro sladká mláďata za ten žebrácký plat
jsi zlámaná křídla s nadlidským úsilím zvedala, jak drátařské dítě snášela zimu a ústrk a hlad. Ty největší naše! – Když slunce tesklivě hasne, a pokojem plíží se zjevy mátožných stínů,
tu děti mé střapaté hlavy do Tvého klínu vždy důvěrně stulí, rozevrou oči své jasné, a naslouchajíce z daleka slovům Tvým luzným, Tvé lidskosti velké se učí, soucitu s nuzným...
A já –? Když nejvíc jsem znaven vnucenou prací, když zoškliven trapným pohledem na bídnou trosku všech zlomených duší moderních, vyssátých mozků a ztrhaných nervů a srdcí hynoucích chladem: –
tu duše má znovu a znovu k Tobě se vrací jak v domov svůj věčný, a u Tvé Babičky vlídné vždy nachází slova útěchy, jistoty klidné... A Ty jsi zemřela bídou, zemřela hladem...!
Cookies on Poetry Cove