XVIII.

Po mnohé tváři se posměšek míhá, do jamek očních si sedá, houpá se na retu, jako když bílý motýlek v lehkém poletu po listech, lodyhách sklouzá, po květu.

A mnohý si myslí: Jistě jako vždy začne, že nebylo času, by spisy studoval značné, a výkřikem skončí, že věří: Je nevinen Říha. A skutečně. Opřený rukama o stůl, sehnutý nad ním,

jako když nepřipravený student snaží se číst v přihrádkách lavic obratně strčený list, nebo když naslouchá chtivě sousedům zadním, jak napovídají – tak začal obhájce náš,

nejistě, koktavě skoro, zmateně až. Těžká prý úloha jeho. Vždyť všecka ta fakta, tak jasná, tak výmluvná svědčí oproti němu: ta životu nebezpečná, div ne smrtelná rána,

ten revolver nabitý z domu, přiznání k všemu, ta hospodská hrozba i Fana, již domů si ved’. „Ano. Zdá se, vinen je Říha, jak pan žalobce řek’,“ a obhájce rozhléd’ se, hlavu skloněnou zdvih’,

slyše jak sálem se ozývá bručení zlostné i smích – „Vinen je, neboť byl žárlivcem vztekle divokým, jak to pan žalobce prokázal s důmyslem hlubokým, – a on se v tom vyzná, vždyť již přes dvacet let

tu sedí a rukama prošlo mu tisíce jich, a všechny je skoro do hlubin žalářních smet’ – Ano, vinen je Říha, neboť si sčítal na prstech lehce, že vrátil se asi před osmi měsíci k ženě,

když mu podala plačící novorozeně. Vinen je, neboť již tenkráte s mučivým bolem bezradně, překvapený, díval se kolem, jak rolník, když mlčky jde ztlučeným polem.

Vždyť tenkrát již v užaslé, trnoucí duši podezření se, bláhová myšlenka budí, a za srdce chytá jak kleštěmi, svírá mu hrudi a ve spáncích s kvapem šíleným zuřivě buší.

Vždyť tenkrát již věřit a chápati nechce, srovnat si nemůže v hlavě své prosté, že dítě se může, a právě jemu, narodit před časem. Vždyť již tenkráte volá s drásavým úžasem:

Mé je to děcko?... Já jsem je zplodil...? Či je to kukačky vejce, jež někdo mi do hnízda hodil? Někdo, jenž za mé nemoci uleh’ k nevěrné ženě...? Mé je to děcko, či panchart jen cizí?

Žena sic skládá přísahu svatou a ryzí, a za ruku k děcku ho vede, aby si všim’, jak slabounké je, by na něm svou podobu viděl. Žena sic hněvivě křičí, aby se styděl,

před sebou, před ní, před lidem vším. Děcko však směje se, brouká a vrní, jak pije. – Děcko je zdravé a čilé a sílí a roste – – a žije a žije a žije...!

Proč nemůže s ním si radostně hrát...? Proč nemá a nemůže míti je rád...? A proč žena ho nechává za dveřmi stát...? Ó, zřejmo je, zřejmo! Jiný se za ní do domu vplížil.

Ó, jistě již, jistě!... Či přece jí blížil – –? Přec věrnou a oddanou byla, věrnou a oddanou jest? Chránila lože, chránila manželskou čest – –? Ó, jak svých žárlivě vzteklých výbuchů lituje!

Jak by chtěl přisednout, pokleknout před ní a plakat a úpět: Odpusť již, odpusť a smířeně vzhlédni, z prachu mě bídy a hanby milostně zvedni! Dovol, bych stuleně s tebou šel zas!

Zachraň mne před mým zoufalstvím, spas! – – Tak volat by chtěl. Vždyť ji skutečně miluje! – Vždyť má ji tak bolestně, těžce, zoufale rád! Vždyť dle svědectví hospodské naříká, sténá

před ní a Fanou, že trpí nevinně žena; že blíží jí hrozně; bez příčin, důvodů souží; a prolévá slzy, až je to hostinské k smíchu. Vždyť, prosím, on dovede sice, naprosto zpit,

s opilou Fanou se dopustit hříchu. Však zítra již Fana z domu musí mu jít. Pak celý den kdesi se toulá a věří a doufá a v pochybách zmítá se opět a zoufá a zoufá,

a po ženě uražené nyje a touží, poněvadž bez ní nemůže, nemůže žít. Toť žárlivost. – Bědný, kdo její nadvládu zkusil, pod její rukou se na loži zmítal a dusil,

dnes roucha lem nadšeně líbal a zítra si zhnusil, dnes nenáviděl a zítra milovat musil. O nemoci, šílenství, nesnesná muka! – – Dnes zdvíhá se k hroznému úderu ruka,

a člověk jak divoké zvíře zuří a šílí. A zítra, ba za krátký okamžik, chvíli, bodavým, mučivým bolem srdce až puká, a člověk se něžně, jak k děcku k své oběti shýbá,

po zemi za ní se plazí a s úpěním líbá ty zasazené rány, ta zmrskaná místa, a věří a věří, že podvodná, nevěrná není, že nevinná, svatá je, bílá a čistá. –

Dnes se žíravým posměchem jako flagelant mrská pro hloupé myšlenky svoje, pro podezření – – Při tom však někdo v něm stále číhá a číhá, na každé slůvko a pohled, po každém kroku

jak hladová šelma po svojí spící kořisti jak tyrani bídní i vlastními rádci nejistí. – – A zítra již se svého místa se hrozivě zdvíhá odhodlán, připraven k dravčímu skoku. –

Dnes s kajícím pláčem a šťastnou lítostí šeptá: Je mučednice jen, světice, nevinná, ubohou obětí mé myšlenky šíleně hloupé. A zítra se na žádný důvod rozumu neptá,

zítra ji v divokém vzteku proklíná, za vlasy po zemi vláčí, do prachu zdeptá a v prolité krvi ruce si koupe. A stále tak zbraně hrot na sebe, na ni obrací.

A stále tak sem tam se zoufale potácí, těžce jak zraněný s kopím hluboko v boku. A nikdo mu nemůže pomoci, přinést útěchu. A nikde a nikde nenajde klidu, oddechu,

ni u druha, v knihách, ni v sklence, ni při práci, ni v horečných, neklidných snech. A stále tak po týdny, měsíce, vztekle s vírou a nevírou, láskou a hnusem bije se vztekle – –

Ne, to již životem není! To muka jak v pekle! Ó žárlivosti, ó chorobo, jíž stůně nemocná láska nalokavší se otravné vůně z omamných květin vyrostlých z bahnité tůně!

Ó šílenství lásky! – – A může být takový vůle své schopen? Může byt zodpovědným za svoje činy? Může se před tvrdým zákonem dopustit viny

i když se ohání nožem, zuřivě střílí, když prolitou, kouřící se krví je zbrocen? Vždyť je to churavec, který zoufá a kvílí, slepec, jenž nesmírnou bolestí šílí – –

Jakže to řekl pan předseda před krátkou chvílí? „Nám káže hlas vnitřní a zákony božské i tištěné, soudit jen dle zločinné vůle skutečně zjištěné, soudit jen, pokud pachatel zločinu chtěl,

pokud svou vůli svobodnou měl.“ Mohou však míti ji děti a šílenci? Měl ji snad Říha? – – Hle na zem se vrhá a sténá a prosí. Žena však z ruky šaty mu trhá

a sekyrou mávne. Vlach k ní přiskočí a těší, konejší, jména nejsladší dává. A Říha se dívá a dívá a pomalu vstává. – Tak je to tedy – –? Mařenka drahá –?! Milenci – –?!

Dávno již smluveni, dávno spojeni spolu na jednom krvesmilném loži, při jednom stolu – –?! V tom zakřičí žena: Vyhoď ho! – Vše se s ním zatočí a v šíleně zuřivém vzteku, nevěda ani,

co dělá, že má nabitou zbrani, zamíří na ni. – – A to že je svobodné vůle výronem? To že je vědomým pokusem vraždy?

Za to má býti lhostejným, tvrdým zákonem trestán a zničen a odsouzen na vždy, za nemoc, chorobu, šílený okamžik ten – –?! Ovšem pan státní to na náš charakter svádí.

Prý zločinci naši by cosi hrůzně velkého rádi. Chtěli by udivit také svět úžasným činem. Tak prý též Říha ženu i sebe zabíti chtěl, však nestačil. Právě jak našim zločincům všem

vůle se zlámala, rozbila v poslední chvíli, jak z betonu deska pod pěstí drtivých střel. Není prý odvahy, síly důsledně dojít až k cíli. Nemoc, jíž všichni prý trpíme, bezmocně hynem,

nestálí, nedůslední, povrchní v dobrém i zlém. Je to však pravdou – –? Ovšem nedal nám dosud Modrovousů a pařížských apačů jedů a lstivých dýk italských nepřejný osud.

Rovněž nemáme Jacků rozparovačů. Též pirátem, třebas tak naše mladíky straší, as pro slabou vůli se nestali zločinci naši. – Leč není to trochu též proto, že velkoměst nemáme,

těch pařenišť hrozných, v nichž zločiny rostou jak na teplých bahnech houby a plísně neznámé? že žijeme dosud venkovskou idylu prostou? že mezi našimi třídami doposud není

nepřekročitelné propasti bezedné, přes niž by hleděli jedni plni opovržení, druzí pak plni vzteku a zloby vražedné? A konečně. Vskutku je u nás všecko tak fádní?

Nejsou tu, abych tak řekl, zločinci řádní, hrozně až důslední, vypočítavě chladní? Což ty zpronevěry účetních, správců a radů v spořitelnách, záložnách po dlouhou řadu

mlčících roků –? Ovšem nejsou to Balbíni žádní, stkvělého nimbu romantického nemají, po němž, jak zdá se, pan státní stůně potají, ač hrůzu a nářek budí též po kraji.

Však není to zločinná vůle jak z ocele, dívat se poctivcům do očí směle, bavit a smát se a hráti prim vesele, odrážet, sesměšnit, neškodným učinit soky,

a při tom soustavně, drze, obratně krást? Falšovat knihy a bilance po celé roky, a před žádnou revisí nespat a hrůzou se třást –? Ale tím ovšem se nijak chlubiti nechci.

Jen to tak říkám a tvrdím: Jsme povrchní sice a lehcí jako motýl, když sem a tam míhá se plaše, jako ty pouliční veselé popěvky naše, zvláště když se nám poněkud daří.

Jsme vznětlivých srdcí, jež vzplanou jak koudel a shoří, dříve než provedou dílo, cos krásného stvoří. Jsme lehkého vtipu a úsměvných tváří jak Pařížan, když se své grisettce koří.

Však zároveň mysli jsme těžké a ponuré, vážné, jako ty bývalé hvozdy pomezní, strážné, jak za dnů deštivých, pozdního září naše obraná pole a luka, úpící chlum.

Však zároveň velcí jsme – – velcí svým pudem neuhnout, vytrvat na svém úhoru chudém. Velcí a mocní svou životní chutí, jež hladova věčně, jež bezedně lačna.

Velcí svým zapeklitým bolestným vzdorem, jenž nedá zoufat a lámat se ve stesku chorém. Velcí svou vrozenou národní pílí, jež nedá nám stanout, usednout v stínu

košatých stromů s rukama nečinně v klínu, jež šlehá nás bičem jak opilý vozka a nutí a nutí, jak ulekaného rolníka hrozivá mračna poslední snopy urvat a utrhnout ještě

divoké bouři a vzteklému návalu deště – vzchopit se, nohama opřít, s napětím veškeré síly hnát se jak koráby velké za svými cíli a pracovat, pracovat ještě v poslední chvíli.

Však velcí jsme, velcí svou láskou až bolestně žhavou k matce své sedmibolestné, této zděděné zemi, prosáklé krví, zdeptané kdysi národy všemi. Velcí svou ctižádostí, nikdy nespící touhou:

nebýti přívěskem lidstva, nickou jen pouhou, která se za desetinnou tečkou zbytečně lepí, býti však věčného lidstva a Evropy velikým synem, jenž zastkví se opět před nimi kulturním činem,

do dějin zapíše nesmrtelnou, radostnou slávou. Ne, malými nejsme! – – Což bylo by možno bez těchto darů věčného, ctižádostivého, žhoucího žáru, bez těchto po otcích zděděných národních pudů

bezmocně nezhynout, s cizími vlnami nesplynout, když jsme ztratili všecko, – statky a půdu, šlechtu a inteligenci, měšťanskou třídu; když jsme nechali ulekanému lidu

pro větší zmatek a tmu a pro větší bídu jen zkažené vzpomínky, spoutanou hrudu...?! Ne, malými nejsme! – – Vždyť co jsme již nabyli šťastně? Nejsme již sluhou a dělníkem na cizím poli.

Nejsme již nezvaným, tak tak že trpěným hostem u zprohýbaných, bohatě prostřených stolů, však rovni již, páni! – – A doposud rostem’ a rostem’ – kulturou, bohatstvím. – – A stále to kvasí,

raší a bují a noví a noví se hlásí. A nesčetné, práce dychtivé, horečné ruce se vztahují znovu, díla chápají prudce, kámen ke kameni snášejí na staveništi

pro stavbu národní, pro pokolení příští. – – Hledíš a hledíš a radostná závrať až jímá! – – Vždyť to počátek je! Vždyť teprve sto let žijeme vlastně! Ne, malými nejsme. Však veliké nadání dříme,

veliká síla skryta je v našem národě, rase. A věřím, ó věřím, že v budoucím čase před celou Evropou zastkví se zase... Vždyť ještě líp bude! – – Lidstvo se někdy sic omýlí.

Záhy však pozná, s lítostí, od Boha pravého odchylku a s novými silami, nadšením spěchá za cíli, k idei Ježíše Krista, rovnosti, bratrství všech. Vždyť ještě líp bude. – – Jestli však přes to se k večeru

náš sluneční, jasný den někdy nachýlí, jestli nám dopadne na šíj’ sehnutou, v zátylí znovu pěst rozhněvaného Jehovy jako kyj těžký, jak hrozný mlat bronzový,

a my v konvulsích křeče, chroptíce temně prsty zarývat nadarmo budem’ do klidné země, ssedlou krev majíce na bledých, zsinalých rtech –: pak přec jen věřím a věřím, že národ můj snese

hroznou tu ránu, že opětně vzpamatuje se, a hroznou pěst osudu se šíje střese a vstane a zajásá opět v radostných dnech!... Neboť jsme velcí a silní,

nejenom tím, že jsme ctižádostiví a pilní, že dovedem’ vzdorovat osudu tvrdě, jak horalé drsní mrazu a zimě a úderům bídy a nouze, však tím, že dovedem’ trpět velce a mlčky a hrdě,

že největšími jsme právě v své, řekl bych mystické podvědomé, národní, plemenné touze po vzdání se Bohu, zhroucení celé bytosti v tichu, po očištění tvrdém niter svých z hříchů,

po mukách, strádání, po utrpení, po sebezmučení!“ – – Výborně, pane doktore! zvolal v tom kdosi a zatleskav všechny k projevu sved’.

Leč předseda hrozil, že sál dá vyklidit hned. Pak zmírniv hlas, k obhájci pravil, že prosí, by nezabíhal tak daleko, držel se věci. Však obhájce bránil se. „Musil jsem přeci

odmítnout výtku, že povrchní, mělcí jsme všeci, že obžalovaný proto jen přišel k tomuto městu, že odvahy neměl, ni síly odpykat vinu někde tam na stromě, v lesním zšeřeném stínu,

že chtěl si jen polepšit, ulehčit trestu. Vždyť, velevážení páni porotci, právě opak je pravdou! Vždyť vedla ho k sebeudání bolestná, velká potřeba těžkého pokání,

které odolat nemohl již. Vždyť mohl přec tvrdit, že žena se sama zranila, jak chtěla mu vyrvat nabitý revolver z dlaní, jak mu tam v sebevraždě zlekaně bránila,

když nadarmo ruce vztahoval po ní. Kdo by dokázal opak? – – Přec svědectví vzdali se oni, nic neřekli ošetřujícímu lékaři ani. On se však ke všemu přiznal, – – protože trpěti chtěl,

protože chtěl vzíti na sebe veřejné potupy kříž, vypít až do dna, do kapky poslední bolesti číš, nejen již za svůj divoký, šílený skutek, však za všechny hříchy své, chyby a vady

za celý život svůj. – – Jak že to před námi děl? Nežádám milosti žádné. Největší trest chci přijmout a mlčky a pokorně nést – –

A takhle že zločinec mluví, jenž trestu se vzpírá, jenž za sebou pozorně stopy zločinu stírá, jako žák bedlivý gumou chybičky v domácí úloze? jenž se namáhá, potí a zapírá uboze,

jenž hledá, kudy by spravedlnosti utek’?! Neřek’ by upřímně: – Stojím před Vámi tady. Suďte mne, vždyť jsem vražedný úmysl měl. Tvrdil by, že visel tam na němém, užaslém stromu,

kdyby to nebylo pravdou? – – Hle, všechno je správné, co udal, a všemu se věří, jenom ne tomu, jen toto se prohlásí za lež, za bajky dávné, za jakýs zázrak komický, stíhá posměchem!

A proč? Protože neuved’, neřek’ to hned, protože vzpomněl si na to prý teprve teď. – – Vždyť nechtěl to říc’. Nechtěl vůbec udati nic. Vždyť teprve laskavým, humánně mírným výslechem

pana předsedy nechal se strhnout a svést. Vždyť musí se chápati konečně jednou: Člověk je s to, by zločin největší spáchal, by v krvi se jako řezníci máchal,

když bouře se v srdci jak běsové zvednou. Při tom však v užaslé duši zůstanou místa, jež o tom nic nevědí, jež bílá jsou, čistá, nezatížená spáchanou vinou,

neposkvrněná krví a bahnem a špínou. Místa, jež pečlivě skrývá a chrání jak slabounké světlo před větrem vztaženou dlaní, jak matka posledním šatem své mrznoucí dítky.

Místa, v něž nahlédnout nikomu nedá, jež tají, jak úsměvné poklady odkryté pod stromem v háji, protože bojí se posměšných výkřiků, výtky, pro svoji sentimentálnost, protože lidí

se pro „slabost“, pro hnutí srdce bláhově stydí. A tak je to s Říhou. A pan státní to vidí, neb vyzná se v duši, a proto naň útočí, haní, komediantem zove. Proto se předem již brání

vašemu soucitu, proto řečnicky káže, že jste práva a zákonů, mravnosti stráže, celého národa veřejné svědomí. Ale já pravím vám: Buďte si vědomi:

Nad mravnost zákonů – právo, mravnost je vyšší, právo, jež spočívá na věčných základech lidskosti, jež uděšeného srdce bouřný tep slyší, jež se vroucími, těžkými slzami hořké lítosti,

odvěkou bídou prokleté lidské bytosti, zmítané mezi nebem a zemí, k pláči až vzruší, jež pohladí, utiší, zkonejší zoufalou duši. Ale já pravím vám: Není účelem trestu

pomstít se, krutě oplatit spáchané viny, by se snad zalekl, hrůzou odstrašil jiný. Vždyť proto jsme přestali bíti, zrušili mučidla, smrt na kolu, na skřipci zdlouhavou, děsnou.

Vždyť víme, že zločiny každý rok zpravidla se vracejí s matematickou jistotou přesnou, že nejkrutší soudy počet jich nestaví, nezlomí, že největší tresty s hrozbou bezmocnou, beznohou

zločinům novým nadběhnout nemohou, že vládne tu jakýsi odvěký, tajemný řád, jehož soudnictví po věky ještě na dalnou cestu musí se pokorně, s hlavou hluboce skloněnou ptát.

Proto já pravím: Buďte přísní a tvrdí, až krutí, jak tyrani římští, jak dávní asyrští bozi, když navyklá zločinnost, s bezedným hladem a chutí, rozkročmo, s pěstí vysoko zaťatou hrozí,

že zítra či pozítří nové zločiny spáše, že oloupí, zardousí opět občany vaše! Buďte až krutí, jak vás pan žalobce nutí! Ať lámán a drcen je zločinec vrozený, veliký,

jak kleštěmi kovářů rezavé hřebíky. V rozběhu jeho mu rychle nastavte nohu, zkroťte hned jeho zločinnou vůli a zvyky a srazte jak zvíře, jak splašené býky,

by společnost lidská těžce jím zraněná napříště byla před novým vztekem chráněna, by klidně se mohlo vyvíjet lidstvo a stát. Pomstu však, pouhou odplatu ponechte Bohu!

Nepozdvihujte k drtící ráně těžkých svých rukou, když toho účelu není, když zločinnou vůli netřeba lámat zákonným násilím v půli, když vinníci sami se po hlavě zoufale tlukou,

když zítra již před činem svým jak ztrnulí klečí, když v prachu se svíjejí drásavou mukou, jak za mužem, v továrně zraněným, běžící dělnice, jež přepadena byla z úleku, uprostřed silnice

pod stromem lhostejným porodní křečí. Přestaňte konečně trestat za náhlé zbloudění vzbouřených srdcí, jež neslyší hlasů varovných mozku, jež strhnou jej, srazí jak vysíleného vozku

splašení koně pod rachotící, letící vůz, jež nesou nás, ženou jak korábu ubohou trosku vichřice divá do pekla nářku a hrůz. Přestaňte konečně trestat za poblouzení,

za nemoc, horečku smyslů, šílenou chvíli, kdy člověk-zoufalec neví, co dělá, když vzpamatovav se ze svého záchvatu, bolně, žalobně, těžce, zoufale kvílí

u zabitého, u zraněného těla. Nezabíjejte, nesrážejte jej do hlubin rázem. Nechte ho jíti svobodně, volně, na zkoušku aspoň. Popřejte čas,

na jevo dejte, že není vám jen jedovatým plazem; škodlivým hmyzem, jejž zašlápnou, nickou; že věříte v jeho hodnotu, důstojnost lidskou, že z bahna se k Bohu povznese zas.

Ó, zkuste to, zkuste. – Vždyť jaký se z hlubin vrací? Podvědomého záští pln na soudce-katy, – neb cítí a ví, že nebyl tak vinným – ztrpklý a zhořklý a ztvrdlý, divoce jiným

za svůj zmařený život, ztracené naděje splácí. Však nechte ho svobodně jít. – Tu sic s počátku bude se rozhlížet kolem udiven, ve zmatku, nemoha věřit, nohama ještě v bahnu snad vázna.

Však jednoho teskného večera nazná, těžkými slzami smáčeje líce bezděčně, že veliká bratrská láska se na něj usmála skutečně, snad poprvé v jeho prokletém životě celém.

A pln vděčnosti, s novou duší a zjasnělým čelem půjde s obětavou, účinnou prací, bezvinným životem novým odmění nás. Ó, buďte mírní! – Byla vám dána nad bližním moc veliká.

Nezneužívejte jí! Je mocným tak lehko, tak snadno zavrhnout, zničit bližního, srazit až na dno, však těžší, však krasší povznést jej v sluneční jas. Ó, vězte: odpustil Kristus lidu a národu všemu,

za jedno slovo na milost přijal velkého hříšníka. Ó, bližte se aspoň pomalu k němu! Ó, uslyšte pro Něj lkající vinníkův hlas!