XVI.

Spočátku pana státního zástupce hlas lámal se jaksi a váz’ a zajikle třás’, jak ulekaného dítěte před vzlykem ret, jak opilců tělo, než vzkřísí je zas

kořalka, víno, navyklý jed. Potom však k vzletu rozpínal křídla jak pták, jenž uprchnuv ze zlaté klece v rozpacích zrak upíral kolem a náhle se rozletí v mrak.

A víc a víc mohutněl, rostl v přívalu slov, jak pod hrudí mohutnou větru se bouřící vlny, až na konec jasný a zvučný a plný po sále duněl jak rozhlaholený kov.

Velkými, pevnými rysy nakresliv poznova událost celou, najednou shrnuv, jak radostný muž získané zlato do ženy šťastného klínu, co po kouscích řízení podalo porotcům už,

podtrhnuv jen, co mluvilo pro Říhovu vinu, zvlášť sebeudání jeho, jež citoval do slova, v zápalu pro spravedlnost tázal se vzrušeně: Jak? V tom že se nezračí jasně Říhova vina?

Z těch slupek se nevyloup’ ještě jak prohnilý plod vražedný úmysl jeho? Nevystoup’ z nitra jako mrak hrozný z pařících se, rozlitých vod? Ovšem, on popírá nyní a uvádí zchytra,

že s úmyslem vražedným nestřelil po ženě, že vedla ho tehdy myšlenka jiná – – Ale proč revolver vzal, když za ženou šel? Proč již z domu jej pěti ranami nabitý měl?

Či bál se, že nemoh by nikde tam nabít, že neměl by času vrátit se, doma se zabít? – Ne, ne. Logicky, rozumně, lidsky, bez kliček, vytáček, prostě psychologicky,

zřejmo a jisto, že ženu zastřelit chtěl. Vždyť doznává sám, že zamířil na ni, že viděl, jak prchá, Vlacha se chytá a skrývá. Ale on divě a mračně po ní se dívá,

za ní se zbraní nabitou pozorně točí a stále jí na hlavu míří, na čelo, oči. – – Ne, ne. On nepřišel poprosit za odpuštění, nevztáhl po ní pokorně sepiatých paží,

jak nyní se chytře vylíčit snaží. Ne. Říha tak jemným, tak kajícným není. Vždyť jsme slyšeli od Fany Pochylé tady, a ta mu škoditi nechce, spíš jeho ukrývá vady,

jak jí surově spílal a nadával všady. Vždyť tak již ji znenáviděl, tak vůči ní ztvrd’, že ženštinu zpitou do lože kladl si před ní. Ty zákonná ženo, nemukej ani a mlčky se zvedni – –!

A dále šel ještě, až na konec, po samu smrt, protože žárlil nesmyslně a hloupě a divě. Proto hned věřil, proto tak naslouchal chtivě, co zpitá mu řekla, pro posměch, ze vzdoru.

Proto hned hlásil, že zabije ženu, „tu potvoru!“ Ovšem dle svědectví Pochylé byl prý opilý, a řekl prý rovněž, že sebe zabije též. Nechci sic tvrditi, že je to lež,

ačkoliv výpověď Pochylé jistě k protestu, dotazům nutí na mnohém místě, ačkoliv nejasná mnohdy, pochybná jest. Než věřím, že Říha to tenkrát skutečně řek’.

Ba úplně přesvědčen jsem, že nejednou v srdci se obíral myšlenkou sebevražednou. Vždyť taková duše temná a ponuře vášnivá musí mít chvíle, kdy na dno se života zadívá,

kdy se svým koncem se s rozkoší bolestnou zabývá! Však neměl již síly dále po cestě jít. Však v poslední chvíli napiatý luk slabounké vůle zaprask’ a v oblouku puk’

a zlomený na půlky vypad’ z bezmocných ruk. – Nemoc, jíž stůně, zdá se mi, všechen náš lid. Tu pan zástupce státní hlas mimoděk snížil. Tak činíval vždycky, kdykoliv k místu se blížil,

kde opouštěl svoje a vyjížděl na cizí pole. Jeho, právnické totiž, bylo mu přespříliš holé. Sama jen plevel a vřes a metlice nízká. On se však velmi rád pestrou kyticí blýská,

již pro pány porotce, naslouchající davy, pro chvíli svatého ticha, pochvaly, slávy, natrhal na cizích lánech a uvil. Proto teď s jakousi melancholií mluvil:

Dvacet let zasedám v tomto pochmurném sále. Tisíce lidí prošlo již mými rukami, se svými hříchy a zločiny, vášní a mukami. I na strany, do cizích zemí dívám se stále

a srovnávám opět a opět a zjišťuji tady. U nás i zločinci pracují, řekl bych, v drobném: titěrně, náhodně, v krve návalu zlobném, z bídy neb opilství, náladového mžiku,

ze zloby malé neb dokonce z pouhého zvyku najednou hloupě přestoupí zákonné řády. Nikde tu větší a smělejší stavby stavěné pevně dle přesného plánu.

Nikde tu za dobrodružstvím odvážné plavby, při níž se vůle napíná, podobná lanu, když bouře a hrůza zasednou v rahnech, koráby do dálky štvouce v šíleném běhu.

Zde kocábky malé jenom se plouží při nízkém břehu, zmateně skrývají za sítím v hnijících bahnech. Zde všechno tak jednotvárné a stereotypní, všechno tak malé a krotké, obyčejné a všední.

Tu zapálí slámu jacísi tuláci bědní, tam mladíci vínem a pubertou chlipní za smíchu cestou znásilní děvuchu mladou. Tam postřelí hajné, jak oka v mýtině kladou,

onde zas šaty jen, peřiny kradou. Tu se stovkou úředník jakýs uteče pánu a zpitého s nevěstkou zpitou najdou ho k ránu. Tam při tanci porvou se, smrtelnou ránu

náhodou hloupou zasadí druhu. Napořád jedno a totéž jak v zakletém kruhu! Napořád všechno tak skrčené, povrchní, mělké! Nikde tu jako u národů jiných

neuzříš s trnoucí hrůzou zločince velké, již by se s napětím veškeré hrozné své síly, důsledně, stůj co stůj hnali za svými cíli, neseni nezlomnou, velikou, zločinnou vůlí. – –

Zde zločinců mnoho, však náhodných, povrchních, líných, ač také by rádi – – A mnohý z nich v duši své mračné, pomsty a krve a divoké rozkoše lačné, také dle plánu přesného začne.

Však každý se jaksi zastaví na cestě v půli. Každý se náhle důsledků, krajnosti lekne a váhá a couvá a obrací, měkne – – – – Vždyť je to dobře, mnohý z vás řekne.

– Je. – Však o to se nejedná. Já jen upírám zraky na všeobecné našich zločinců znaky. – Dobře! – Však myslím: národní charakter jevit se musí, nejen v tom, co krásné a vznešené, ale též co se hnusí.

Já jen zjišťuji po léta: schází nám všem důslednost, odvaha, jež se odstrašit nedá, jež vypadlý meč hned na zemi hledá a opět jej, třebas zlomený, nad hlavou zvedá.

Schází nám nezlomná, po krajnost jdoucí až vůle, v tom, co povznáší, přímí, i v tom, co strhuje dolů, v krásném i ohavném, v dobrém i zlém. A tou chorobou trpí náš Říha taky.

Hle, již v krčmě se rozhod’ a přímo to hlásí. Zatím však vztek a lačnost msty ve víně hasí. Úmysl změní: jinou si ženu přivede domů a bude s ní žít – Však zítra ji vystrčí z dveří,

celý den váhá a přemýšlí, nevěří, věří, a v noci si nabije revolver, odhodlán k tomu. A vykoná; ale jak náhle a nesmyslně! Jinde by žárlivec stopy nevěry stíhal,

jak zvíře, jež známkuje, lovecký pes, až by naprosto jistoty nabyl, až by se o zradě ženy přesvědčil plně. A potom by na příležitost po týdny číhal

a s rozvahou, hroznou jistotou zabil. Říha však? – Po ženě střelí a uteče v les a uděšen, zlomen tím bloudí celou noc kdes. Na smrt svou vzpomene sic. I pod stromem stojí

a zkouší a ohýbá haluze, chvojí, však dokončit, na drahý život si sáhnout se bojí. A na konec uštván a uondán zamíří k městu, aby si polepšil sebeudáním, ulehčil trestu,

aby si vyprosil soucit a milost zde dnes. Proto teď ze strachu před koncem najednou bájí, jak zázračně věšel se na stromě v háji, utrh’ se, na zemi jemně jak do peřin spad’.

Proto teď, před vámi, před ženou kleká, neb hrozně se bojí a leká, neb ortel svůj čeká. Proto teď pláče a sténá a úpí, neb tuší, že soucitem jenom může se vedrat v porotců duši,

obměkčit srdce žalem svým, zoufalou tísní. Neb přece jen doufá: výrokem vlídným se ustrnou nade mnou, mrzákem bídným, a řeknou: Jdi. Hřešit již nebudeš snad.

Ale já pravím: buďte spravedliví, však přísní, jak zákon a svědomí vaše káže, jak vás složená svatá přísaha váže! Buďte přísní a nedejte svést se velkými slovy,

jež vám tu citovat budou, zákon as Nový, o lásce k bližnímu památná Mistrova místa! Ale já pravím: vězte vždy: rozhněval sladkého Krista lichvářský obchod s mincemi v chrámové šeři,

že, jak vichřice náhlá rozváté peří, hněvivě, po zemi rozmetal zvonivé kovy, a důtkami kupce vymrskal z chrámových dveří. Ale já pravím: Pochválil Kristus božskému otci,

že za hrozné, nářkem a chrapotem těhotné noci síru a oheň deštil hněvivě na domy prokleté Gomorhy hříšné a Sodomy, že obě je s povrchu země lhostejně smet’,

jak nevrlá paní s nádherných koberců smět. Buďte přísní! Vždyť kdo volá zde soucit? Jen slaboši, již vraždili soustavně dny, již lenoší, již hýří a mrhají síly v rozkoši,

již na cizí účet chtěli být živi! Či snad zde vztahují ozáblé ruce po groši almužny bědné, kdo tvrdě a pilně se zapřáhli k pluhům, přikuli k dílně?

Kdo o štěstí se svým osudem bili se silně? Volali tady o milost spravedliví? Ne, ne, ne! Buďte přísní a buďte si vědomi: tady jste celého národa našeho svědomí,

jeho čistoty mravní vybraná, zvolená stráž. Dali vám nad sebou moc. Vtiskli vám v ruce vladařské žezlo. Nenechte svést se náladovými dojmy!

Neničte národa mravní, posvátné pojmy, zlo neměňte v dobro, dobro pak ve zlo, v sluneční jasný den, ponurou noc! Ne, neničte názor na spravedlnost náš,

však buďte si stále vědomi: národ jsme malý a mladý, jenž proto, proto jen po dlouhou dobu dvou hrozných, dvou zoufale smutných století pod tíhou dějinného a božského prokletí

nehybně, zmrzačeně ležel v ztraceném hrobu, že lační a cizího majetku chtiví, byli jsme jako zvířata v džunglích loupežně živi; že jsme nechtěli znáti své země, vznešených mravů

velikých otců; že všichni se v sobecké duši rozhodli žíti jen vášni své, chvilkové náladě, pohodlí, pro své osobní štěstí, osobní, prodejnou slávu! Však buďte si vědomi: národ jsme malý a mladý,

jenž vystrčen Bohem na výspu tady, jenž obklopen, svírán je všady, jako zem dobytá hlídajícími hrady. Jen tenkráte můžeme býti svým životem jisti,

jen tenkráte slavného vítězství dobudem’ nad svojí malostí, nad těžkým osudem, jen tenkráte v dějinách opět se zapíšem’ slavně, když všichni a všichni, povahově a mravně

budeme nezlomně silní a nad krystal čistí, jak kalená ocel, jak vzácný, broušený kámen, když každý peň nahnilý vytnem’ a uvrhnem’ v plamen! A to je teď veliký, posvátný úkol váš!

Vždyť úpadkem mravním národa dnes vinnými nebudou dávno již zetlelí předci. Vždyť zaň zodpovědnými nejsou jen učitel, kněz, otec a matka, profesor, umělci, vědci,

ale též vy, vy. Vždyť veřejně před námi všemi, před posluchači, diváky těmi, čtenáři novin, jež se rozlétnou po celé zemi,

hlásáte nyní, co správným, co zločinem jest. Ó, nebuďte slabí! – Snazší je slepě milovat děcko, odpustit miláčku, prominout, přehlížet všecko, než pevně je po cestách dobra v budoucno vést.

Snazší je usmát se, pohladit vlídně, než udeřit bez hněvu, s rozvahou, klidně. Snazší je osvobodit, než uložit trest! Vy jste však slíbili před tváří Boha a krále,

před celým národem, vůči nám všem, jen po právu soudit v tomto veřejném sále. Odsuďte, trestejte proto, co hříchem, co zlem! Dokončil státní a jaksi unaven sed’.

Porotní sál se rozšuměl, ševelil hned, v tom však se starý obhájce u stolu zved’.