XIX.

Když obhájce skončil, jakési ticho nesmělé, okamžik ještě nad sálem vládlo jako v kostele, když varhany ztichnou, když se lid hluboce sklání a do prsou bije při svatém pozdvihování.

Pak přece by potlesk zabouřil vesele. Vždyť vavřín vždy najde u svého drahého lidu, kdo lichotí, kdo mu okrášlí cetkami bídu, kdo uspí ho, uloží zlehka do měkké postele

spokojenosti, kdo šlehne sice ho trochu, ale hned říká: Jsi hodný, jsi nadaný, hochu. Ale jak posel, jenž bouří u spících vrat a za kliky chytá, skleslost se hlásila, hlad.

Předseda proto hned resumé podával, zkrátka, jako když o žních hospodář krájí krajíce chleba, za sebou rychle však nestranně stavěl a klad’ veškerá pro i kontra zjištěná fakta.

Leč o stavu duševním slovem se nezmínil ani. Vždyť se hned zamračil, jak bolest by cítil, když viděl, že obhájce hbitýma rukama chytil poznámku jeho, že si jí na cestu svítil,

vzhůru ji zdvihal jak lampu, jak štít. Vždyť slyšel již pana státního posměšný hlas: „Nu, ptáčku jste z klece pomáhal jedenkrát zas.“ – Vždyť chce přec s ním, s představenými ve shodě žít. –

Jak na panském poli, když šafář „zerzavý čert“ odejít musí na druhý, vzdálený lán, dělnic a dělníků k zemi sehnutá řada hned pozdvihne hlavu a rovná si záda

a veselý hovor a smích a štiplavý žert jak na táčkách se všech se ozývá stran; jako když učitel přísný z třídního puchu odejde ven se nalokat zdravého vzduchu

a škola hned celá plna je ruchu jak na jaře sluncem vzbuzený úl, jak přístav, kam koráb za hudby vplul –: tak celý sál hned se k životu vzbudil a hnul,

když porotci odešli v poradní síň. Toliko Říha, ruce sklesle spuštěny v klín, nehnut a chmurný jak těžce visící mrak, do země k jednomu bodu upřený zrak,

seděl tu, jako by nebyl při dobrých smyslech od oné chvíle, co skončil Říhové výslech, co zoufale po ní vztahoval ruce. Jen když obhájce mluvil o bolu, žárlivé muce,

pozdvihl hlavu, jak s napětím poslední síly, s námahou hroznou umírající koník, uslyšev hospodářův známý hlas milý. A každičké slovo se rtů již žíznivě lapal,

jak pohádky matičkám děti, snad aby čin chápal, na dno své duše ponuře zoufalé pronik’. Potom však sklonil se ještě hlouběji, níž a po celou dobu tak nehnutý, strnulý zůstal,

jak zkřivený pařez, jenž po léta do skalisk vrůstal, jak karyatida nesoucí paláců tíž. A Říhová mačkajíc stále deroucí se slze z lavice svědků ho mátožně zřela jak v mlze

a šeptala: Bože můj, spasiž, ukonči již. – Kdos v poradní síni za dvéře zamčené zatáh’. Předseda s oběma netrpělivými votanty v patách odmyká rychle.

Hovor a smích uléhá po sálu jako když v divadle opona vstoupá pomalu, jako když vážný profesor vchází v hlučící třídu. V lenoškách řadí se soudcové z lidu

a vrchní jich hlásí: Vinným je zraněním těla. Ze sna se probouzí ticho, jako když v tmách vykřikne náhle blízkého požáru nach a krvavým světlem se zasměje krajina celá,

jako když uprostřed hostů v šumícím hotelu zatřeskne za sebou rychle několik výstřelů a všechno se žene na chodník, před plný dům. Svobodný oddech a pohyb a hovor a šum.

Kdos nesmělý ještě sousedu potichu šeptal. Kdos šťastně se směje, kdos hlasitě reptal. Potřásla hlavou panička tlustá, slečna pak zapomněla přivříti ústa

a v nose ji štíplo, hrdlo se sevřelo křečí. Po krátké žalobce a obhájce řeči odsouzen Říha k žaláři jednoho roku. Říhová teprv teď jaksi do všeho vnikla

a sepiavši na prsou ruce hlasitě vzlykla. Říha jak vojín před slavným vůdcem vzpřímeně stál. Prázdní se síň. – Kdos ještě se u dveří zastavil, by pohled vrh’ naposled, bolem se lidským pobavil.

Kdos doutník již zapálit chtěl, jak na chodbě stál, kdos dole, až pod schody mluvil a zplna se smál. Prázdno. – Sál zesmutněl jaksi a stměl. – Mezi svíčkami na kříži Rozpiatý čněl,

jakoby celý svět láskou objati chtěl, jakoby k malým a poníženým a bídným mluvil svým pohledem tichým a vlídným: Pojďte sem všichni. Náruč má utěší

každé zoufalé srdce, bolest nejtěžší. – – „Pojď,“ drsně děl dozorce vězňů a vzal za ruku Říhu, jakby se jeho útěku bál. Poslušně vstal, však hlava se níží a níží,

jak zlámané přes plot visící sněti. S námahou, hroznou námahou učinil krok – – – Líto je čehos...? Síla a vůle se zlámala...? Důvěra v lidi a v řády jich svaté zklamala,

vrazila rozmáchlou pěstí v bolavý bok...? „Bože můj, Bože... V žaláři po celý rok.“ Říhová vzlyká a k muži soucitně vzhlíží, bojácně, nesměle s Vlachem k němu se blíží...

Zelené sukno se stolu vlnivě splývá a lehce se v průvanu dveří kývá a kývá. Pod oknem kdosi, snad učeň hlasitě zpívá. – – „S Bohem – – A odpusť mi všecko – – Odpusťte oba – –“

„Ne, ne, ne!... Ty mi odpusť! Já měla být jiná. – – Neutéc’, nekřičet tolik – – domů se vrátit – – Vždyť jsi opilý tenkrát – – Já, já vším jen vinna!...“ „Ne. – – To všechno ty divoké myšlenky klamné – –

Ale už je to – – Jdi domů a opatruj děti – – A někdy si s nimi vzpomeňte na mne – – – Bude ti těžko – – Budeš tak sama – Ubohá – – Ten příspěvek od úrazové budou sic platit

měsíčně tobě – – Již mi to napsali tady. Však co je to? – – Prosím tě, švakře, pro Boha, nevyháněj jich, nenech umírat hlady.“ – – „Neboj se – Jak bych –? Děti se mají tak rády,

a babička také – A kousek chleba najde se vždycky.“ Pán Bůh ti zaplať, žes dobrý tak, lidský. A vážně a smutně se za ruce drží a na sebe patří jak nad tělem mrtvého otce smíření bratři.

A Říhové po tváři vyhublé stále se valí veliké slzy, jež pálí a pálí – – „Bože můj, Bože. – – Celý rok. – Taková doba“ – – Kdos po chodbě těžkým krokem se vlek’.

Chrastily klíče. – „Dosti již, dosti,“ žalářník řek’ a vykročil. – – Říhová zalkala hlasitě, prudce – – Ještě se potkaly, ještě stiskly se ruce

a Říha děl: „Dá mi snad všemocný Bůh vyjít a usmířit vinu, oplatit dluh.“ – – – Šly dny a noci a týdny – Zamlklý, němý, oči upřeny toliko dovnitř a k zemi,

přehlížen jaksi vězni a dozorci všemi žil jen myšlenkám svým – Sic za prvé doby, zvlášť když k oknu se přikradly stíny večerů,

zas šeptaly zjítřené hlasy jak podvodný svůdce, že bez viny, násilnou svévolí, při práci rázem, zbaven byl všeho, poražen do prachu, na zem že bídný je, zbytečný, osudem klet;

že žena snad přece jen spáchala nevěru, že zbytečně trpí, že raděj měl zahynout hned. Tu znovu jak tenkrát se zadýchal prudce, zatínal pěsti a smrtelně bled.

Ale již za chvíli divého návalu zloby a záští a odporu k všemu se úzkostlivě lekal a přes posměch vězňů s úpěním klekal, a konečně, nemoha světla uzříti v tmách,

ruce své ke knězi vězňů zoufale vztáh’. Neodvrátil se, neodstrčil snad lhostejnou nohou jeho bědného člunu do proudu ječících vln, ač zkoumal ho dlouho, trpkého zklamání pln,

jen sleduje pozorně loďky chatrné běh, ač nechal ho ještě zápasit s vlnou překotnou mnohou, než ruku mu podal a pomoh’ na příkrý břeh. Potom však zkušený, vážný a silný

pevně ho úžlabím vedl na novou cestu; ne snad kázáním věčných a dočasných trestů, ne jen modlitbou; tím však, že vážně a družně hovořil s ním, dal nahlédnout do boží dílny,

ukázal užaslým očím veškeru bídu a slávu tohoto divadla velebně hrozného – svět; že z prachu ho nicoty zdvíhal, nutil a učil zas uvěřit v život, a trpět i zápasit mužně,

i před bohem-osudem sklonit pokorně hlavu; že novou dal práci, uprosiv vězeňskou správu, při lisu knihařském, vázání knih, že přiměl, by v samotě bolestných tich

největší knihu života, bibli, pozorně čet’. Ještě se někdy sic potácel, trápil a mučil. Však k svátkům již ženu s dětmi zval k sobě. Přišla. Když pak on po malém roběti,

nejmenší dcerce, jak ji na loktech držela, jaksi nesměle, váhavě ruce vztáh’ obě, žena pak k němu s obavou vzhlédla a vzplanula záplavou krve a na to hned zbledla –:

mírně děl: Neboj se. – Jiný jsem již. A poprvé bral je a hýčkal v otcovském objetí, přivítal na svět, dělaje přes čílko kříž. A Říhová s úsměvem na ně se dívajíc, tiše slzela.

Když pak se konečně naplnil čas a starého roku přezrálý plod spadl za němé věčnosti mlčící plot, jak lokomotivou vržený kámen pod příkrou hráz

do trávy husté či do tiše tekoucích vod, tu on, smířený se vším, tichý a klidný, jak na teplém slunci tiše kvetoucí sněti, s radostnou pokorou nesa osud svůj bídný,

– jak matička uzlík, s nímž šťastná a tichá za synem, pilným studentem do města spěchá – pomalu vyšel, by u vážném rozdání sil, s pomocí lidí a Boha pro ženu, děti

při novém řemesle, novému životu žil.