Na Cejlu v macešském Brně nevelký sál. Do předu uleh’ si stupeň, jak ve školách bývá, na něj stůl vystoup’, s něho sukno zelené splývá s papíry, tužkami, péry na kalamáři,
svícemi, bronzovým Kristem, jenž zčernalý v tváři, jak hnětl ho hrobník – čas, ničivé stáří. Za stupněm na zdi z velkého rámu se dívá vážně a velebně nejvyšší soudce, císař a král.
Před stupněm stolek obhájcův do sálu trčí, jakby se po něm s hereckým gestem rozběhl rád, jakby byl nehoden vedle soudců a žalobce stát. Za ním se lávka pro obžalované krčí.
Naproti u okna v řadě široké dvojí lenošky pro soudce z lidu nehnutě stojí. V zadu pak, v sousedství hliněných kamen se rozběhlo několik starých, odřených škamen
s necudným veršem a kresbou, se začáteční hláskou, již tu ryl praktikant kterýs, omámen láskou. Tu sedají právnické vědy stárnoucí učni. Za nimi pensisté znudění, páni domácí tuční,
paničky klepavé, nějaké stárnoucí slečny, jež za každý výkřik a vznícení nejvíc jsou vděčny. V zadu pak v sražených řadách tlačí se, stojí, holič a agent, hostinský, jenž nemá dnes hostů,
bez práce dělník, vychrtlý od hořkých postů, a za nimi, na zdi až, pohnout se bojí nějaký příbuzný, známý z rodného kraje. Toť hlediště. Uprostřed něho na malém místě
se každý den s břitkostí říznou rychle a jistě jak v loutkovém divadle drama životní hraje, vrcholí v pátý děj, zakončí dnes. Oh, ten obličej bezmocnou úzkostí bledý – –!
Zlekané, sem tam bloudící, uštvané hledy – – těžký dech oběti drcené lhostejným strojem rozběhlých práv – –! To svíjení se přišláplých červů! Napětí bolestnou rozkoší trnoucích nervů,
vzrušení bytosti celé k sladké až závrati, když štvaný se náhle k útoku obrátí, ač zdálo se, padne již unaven bojem, když uskočí, prchne do houštin, v les. –
Na Cejlu, v druhém poschodí plní se sál. Právníci, porotci, agent a dělníci hladní, vychrtlý zástupce státní, jenž u stolu stál a s lékaři znalci se potichu baví,
panička tlustá, již známý auskultant zdraví, v zadu pak tkalci z českomoravských hor. Živo a rušno, jak šuměl by z daleka bor. Panička k slečně, jež přisedla z lavice zadní:
Viďte, včera bylo to k zbláznění fádní? Však za to dnes! – Od rána těším se věru. – Tak –? Nevíte? Ženu postřelil z revolveru, ze žárlivosti.
– Skutečně? To jsem ráda. – Však jsem již doma zůstati chtěla. – A ona? Byla mu nevěrnou? Milence měla? – Ale prosím vás, mužští. – Ostatně kdo ví?
To víte, která z nás něco takého poví. K státnímu znalec: Skončíte brzo? Kolik je svědků? – Šest. – Jakže? šest?! Člověče, máte vy srdce?!
Vždyť musím též za svojí praksí. Šest svědků! – Nač? – Vždyť přiznal se přece! – Přiznal. Kdo však je výrokem poroty jist? – Aha, stůněte po chvále, křížku s vysokých míst.
Chápu, nu chápu. Kdy má však našinec jíst? trochu si oddýchnout? Hodina, dvě se unesou jaksi, však celý den sedět tu za tu mizernou pětku – – Však ticho. Jdou soudci a za nimi obhájce lysý,
šedivý, svraštělé tváře, s unavenými rysy, s cvikrem, jenž nezakryl očí nyjící lesk, ve fraku, jenž se na prsou silně již lesk’. Po tváři znalců i žalobce úsměv se mih’,
jakobys bílým bičem v příšeří švih’, jakoby bílý dech retů pokličku zdvih’. Byl známý tu. Kdysi měl jméno i jmění. Však nevěrná žena, dvé koketních dcer,
několik podniků, odvážných na burse her obratem ruky osud člověka změní. Majetek plynul, jako krev proťatých ze žil. Zestaral, zesláb’, slávu i zákony přežil.
Přejímal drobty, jež s plných, bohatých stolů mu druhové s královským gestem podali dolů: Když kolega věděl, že spor je už naprosto ztracen, že by mu pokazil prestýž, přivodil hanbu,
když naskyt’ se jiný, jenž lépe byl placen, když hájit měl za pouhé „zaplať vám pánbů,“ tu k staroušku akta zmuchlaná nes’, by ho zastoupil, „odbyl to“ za něho dnes.
Cookies on Poetry Cove