XII.

O vy lesy, tmavé lesy dumavé, táhnoucí se přímo od vesnice po těch našich horách v dálky modravé. Vy vážné smrky, šumné borovice,

vy jedle vzpřímené jak svaté svíce, vy duby, buky, habry, jež jste dole v polokruhu jako stráž si stouply k samému až luhu, vy bílé břízy, ořešiny, zlaté lísky,

jež s mezí díváte se k návsi vísky, na doškové střechy jich a do zahrad –: jak vás člověk miluje, jak má vždy rád! O vy lesy, naše lesy šumící,

plné velkosti a veleby a majestátu – –! Když na znamení lásky větví pučící mávne jaro nad hlavou, tu v chvatu od hlav rozkývaných po nehnutou patu

se odějete do nového, zeleného šatu, a ty stráně daleké a vaše řady oživnou jak kouzlem probuzené hrady – – Co tu bujných hlasů, šeptů, vábných zvuků!

Do popěvku dívek, radostného šveholu, do pokřiku hrajících si kluků volá kukačka své sladké „kuku, kuku“. Datel tluče na kmen rozsochatých buků

jako poutník na bránu a doupňák houká do dálky svou radost s jeho vrcholu. Kos a špaček z teplounkého hnízda štěstím spit a láskou zmámen bujně hvízdá.

Slunce odráží se v krovkách brouka jako v zrcadle a usmívá se na pavouka, jak svou stříbrolesklou nitku souká, na lasičku, jak svým chvostem zametá

cestičku, jež od dávna tu, staletá. O vy lesy, naše lesy stoleté! Drahé otčiny a zahořklého lidu strážci důstojní a majestátní.

Pochmurné jak unavení vrátní, plné bolné resignace, zatrpklého klidu, plné bájí jako hrady dálné, zakleté. Plné vzdechů tajemných a tesknoty,

plné zdánlivého, mrtvého až ticha, plné skleslé nečinnosti, dřímoty... Však uvnitř životem to stále dýchá, hýbá se a zpod jehličí pučí, raší,

vzhůru vzpíná se a k slunci vznáší, sny se opíjí, jež žhnou prudce, sálavě, jako žhavé představy a touhy o slávě, jež vzkřísena zas, jež už vstává v dálavě.

O vy lesy, naše lesy dálné, jehličné, plné ticha sice, bolestného stesku, však též plné něhy, záře, lesku za večerů tichých, v noci sladké, měsíčné.

Však také plné zpěvů velebných a chorálů, jak přetížená, unesená duše horalů. Plné vzdechů nyjících a těžkých vzlyků, a plné divokých a vzdorných ryků,

když bouře na vzepiatém hřbetu vichřice se žene nad vámi a ze kštice své černé na vás střásá šípy blesků. Plné šíleného, neskrotného vzteku,

plné dusotu a praskotu a jeku. O vy lesy, tmavé lesy dálné, tajemné, druzi, bratři moji mlčenliví, plni našich zármutků a tichých vzdechů,

snů a velké touhy, k slunci spěchu, lkavé radosti a tesklivosti vzájemné! Kolikrát jsme bolem zoufalým až diví, jak zlomeni, jak ubití, jak bez dechu

sklesli k vašim stromům do mechu a uklidnili se a oplakali u jich vážných kmenů, kořene, zklamání a zrady, těžké žaly,

hrdost zbitou, vzdušné zámky sbořené. Kolikrát našli v jejich velebě a tichu odpuštění chyb a usmíření hříchů, našli novou víru, novou sílu, útěchu...!

Teď však pod vašimi šumícími kmeny bloudí s námahou muž uděšený, jak smrt sama bledý, vyjevený, bloudí, spěchá v houšť a stín. – A náhle stane,

cosi šeptá, před sebe zří a to oko plane plné nevyslovných smutků, plné děsu, plné úžasu a šílenství a hrůzy – – A zas hloub a hlouběji. – A opět stane

jak sběh hnaný u propasti rozeklané, jako zvíře smečkou psů a střelců štvané, když se k nové řadě řvoucích honců přiblíží. – Teď natahuje chvějící se ruku

po skloněné větvi starých buků, zohýbá a bedlivě je prohlíží, jako milionů velký pán pyšný koráb, než mu svěří do kajuty

své já vzácné, úsměvného zlata pruty, než je po něm pošle přes daleký oceán. Och, muži, muži... Co to děláš v tichém lesu? Co ti po ústraní je...? Co po haluzi...?

Či vybíráš si, smutný kupče, kmeny stromů na krov nový shořelého svého domu, na věž hradu, na velebné chrámy...? Či snad otesat a svázat chceš jich trámy

na loď útlobokou, nemotorný prám a po vodách plout siných dál a dál, sám a sám? Oh Řího, Řího, pout to smutná bude... V černém mraku uškrtí se slunce rudé,

vichřice se náhle zvedne, zaskučí a jak ty lesy za podzimu zahučí. Zapráská loď, k boku se ti stočí, kormidelník s místa svého skočí,

zachechtá se do sivých ti očí, jako rumem spitý, jako šílenec... Všechno v nevýslovné hrůze před záhubou počne lkát a úpět, křičet pod palubou,

po níž hnáty bude klapat kostlivec... Oh Řího, Řího, proč jsi zašel až v tu hloub...? Proč tu stojíš, němě stojíš jako sloup...? Proč sis mlčky k mohutnému kmenu

s větví nízkou jako stráže k trůnu stoup...? – Zabil jsem ji, zabil – zabil – – Drahou ženu –! – Zabil ženu – zabil ženu – uděšeně letí prosluněným listím, chvějící se snětí.

– Zabil ženu – – vršky stromů šeptají ulekaně, tiše, tiše, potají... – Zabil jsem ji... Zabil... Zabil, sladkou družku, k níž jsem po léta se tulil v lůžku –

s níž jsem ve společné strasti žil a blahu – již bolestně tak měl vždy rád... Oh, vrahu – – vrahu – – bídný vrahu – –! Nebudou mít děti matky – – Nebudou mít otce víc – – Oh, Bože věčný –

Bože velký – Bože hrozný – – nekonečný – – Ty víš – ty víš – Chtěl jsem jenom, by šla zpátky. Chtěl jsem prosit, lkát a k ní se plazit – – chtěl jsem, by mne prudce bila, udeřila – –

však odpustila – usmála se – uvěřila – – Chtěl jsem sebe, sebe jenom k zemi srazit – sám jen zhynout – odplazit se jako pes někam stranou, někam v hluchý les – –

Chtěl jsem padnout, chtěl jsem skončit raději, než tak žit – – bez ní – ztrativ všecku naději – – ztrativ na vždy ji – – A zatím, zatím – – O Bože, Bože můj... O splatím vše, o splatím!

V temném úžlabu a na protějším svahu stojí, nepohnutě stojí stromy vážné, jako před velikým bojem hlídky strážné, stojí přísně zadumané, stojí tiše

jako andělé, když velký Bůh náš píše osud milionů, velké říše v knihu dějin, na pergamen žlutavý... Stojí, stojí les můj tichý, dumavý...

Říha bledý se starou šlí řemen úzký utahuje vážně, v pevné suky váže, za smyčkou jej uhlazuje, slinou maže, by ohebný byl, hezky skluzký,

by bezpečně se zadrh na šíji. – – Teď s přaskou na ni vzpíná se a ovíjí druhý konec jako fábor, jako divnou okrasu kolem větve chvějící se, sehnuté,

pak se spouští a již tělo zvednuté sebou hází, sebou škube v zápasu... Ulekané, chvějící se sněti šeptly tiše: Co to děláš, bědný muži – –?

Konec – Konec – – Dech se krátí – Dech se úží – Hlavou hrozně těžkou, hrozně cizí letí, divě letí obrazy a představy – – Žena před ním stojí, z ruk mu sukni trhá – –

křičí hrozně: Udeřím tě do hlavy... Vlach zlekaně se, s výčitkou k ní vrhá... Fana – – co ta zde chce? – hledí na něj mračně, kývne hlavou, prohodí pak uštěpačně:

Tak – nadává a za chvíli zas fňukat začne... A teď Toník – – Kde ten vzal se jenom tady...? Aha již vím – – Skloněn nad pometla pohádku mu vypravuji právě,

jak černí rytíři a princi zlatí čarodějů zakleté a němé hrady pro princezny dobývali hravě... Hehe – – Jak se lesknou jeho očka světlá...

Jak se tulí... Jak mne hladí měkkou dlaní... Vypravuj, o vypravuj mi ještě tatí – – Tož líbí se ti, hehe...? Ale počkej... Nemohu si jaksi vzpomenouti... A cos mne mučí...

cos mne trápí... hrdlo svírá... dusí... dusí... a v té hlavě praská to... a hučí... hučí... Co... se... to... jen... děje... se mnou... Oh, oh... Vždyť tu kdesi na větvi se věším... v hluchém lesi...

Vždyť to řemen můj tak dusí... škrtí... Oh – Oh – Ne – Ne – –! Nechci, nechci smrti...! Vždyť jsem dětem nedal s bohem ani... Nezlíbal jich tvářičku, jich krček sladký...

Ne... Ne...! Bože...! Popřej ještě dneška...! Nech, nech mne žít, žít...! aspoň chvíli... aspoň na hodinu... okamžik jen krátký...! Konec... Konec... Není, není síly...

Bože... Pomoc! Pomoc! křičí, hrozně volá... vpravdě však jen ústa otvírá a supí ztěžka... Pomoc...! ruce zdvihá, ale jenom zpola, jakby kdos je spoutal, držel zdola...

Vpravdě jen to bědné tělo na provazi z řemene a ze šlí sebou prudce hází... sem tam klátí se a trhá, cuká... Konec... Konec...

Nechápe již bědný Říha, že šle slabá, za ta léta obnošená jaksi podezřele vzdychá, sténá, jakoby jí příliš velkou byla tíha – –

že za nití niť trhá se a puká, puká – – že tělo na stopu as od travnaté země sesouvá se, padá na mech, němě, němě... Bože spas a zachraň...! Nech mne žíti...! žíti...!

Stromů vrcholky se rudě nítí, jak v ně jásavé a velké slunce svítí, jak za horami, na dalekém západu otevírá růží plnou zahradu.

V mírném větérku snět mladě snivá jako pták se houpá, kývá, kývá. Drozd si píseň lásky, píseň žalu zpívá, vyšvihnuv se lehkým křídlem k temeni.

Potůček, jenž v blízké skále pramení, jásá v skoku přes kořen a kamení. Veverka se zpoza suku chtivě dívá, co tu v mechu nepohnutě leží.

Hloupý střevlík vlasy běží. Muška zlatá zabzučí si zkoumavě, potom na tvář sedá, pije, pije hltavě... Ticho, ticho... Sesmutněly stromy jasné,

jak to slunce umírá a hasne, hasne. Měkké přítmí neslyšně se blíží, s roucha perly střásá do trávy. Měsíc skrze větve tiše vzhlíží,

sije stříbro do měkkého klínu doubravy. Ticho velké, ticho svaté, nehnuté. Ticho, ticho... Na zemi kdos těžce vzdych, pohnul se a opřel loktem, hlavu zdvih,

zrakem zabloudil kol nechápavě... na šíji sáh, po bolavé, těžké hlavě, a zas kles a zalkal hrozně, a zas stich... Ticho, ticho... Měsíc výš a výše stoupá,

nad lesy se jak luk bílý houpá, stříbrnými šípy střílí po větvích. Hvězdy na klenutí dálné oblohy třpytí se jak diamanty stkvící

v záři lustrů rozžatých a svatých svící, třepetají se jak dětský drobný smích... Na zemi kdos němý, – – bědný – – ubohý – –