XI.

Skokem se blížilo poledne. Vlach pracuje kvapem, by hotov byl do jedné, by odveda dílo, stavil se v hospodě „U hružky“ na krajíc chleba, na dva, tři tvarůžky

a na sklenku piva. – Kořalky nepil. – Bohudík, škola a kniha plní též u nás své poslání a s kořalkou láhev vydírá ze dlaní, takže se pevně jí drží už jen někteří. –

Pak zajede k pekaři dětem pro rohlík a pojede s osnovou nazpět, než se sešeří k sváteční dneska, slavnostní večeři. Babička odešla s dětmi do polí,

by viděly dědinku celou, poznaly okolí, poznaly polátko a třešeň jich planou u meze. „Brněnek“ není. Zmrzly by – Toník veliký za dvě, či za tři neděle jistě již na třešeň poleze

pro drobné ovoce na koláč od chleba, knedlíky. Říhová na malém, nízkém sporáku vařila polévku zelnou a hrnec zemáků. Vlach rachotil strojem, však náhle jej zastavil,

jakby se divoké člunky na cestě převrhly, jakby se nitky spuchřelé osnovy přetrhly, a obrácen pravil: „Říha jde,“ a zas zahřměl stav. Okamžik krátký a vešel. – Pozdravil,

a u dveří stanul, nesmělý, smuten, bled. Říhová s nuceným klidem na tváři, odvrácená se horlivě sklání nad plotnou, jakby se bála, že vlnou překotnou

polévka vyvře, zemák se převaří. – – „Mařenko“ – – slabě to, nesměle zavzdychá. „Mařenko“ – – zavzní to zase od dveří... Stroj tkalcovský jakoby znaven utichá.

Vlach, zdá se, že nitku strhanou prohlíží. „Mařenko – Prosím tě pro Boha, – pro svaté – odpusť mi, odpusť...“ A ruce sepjaté k ní vztáhne a na krok se, na dva přiblíží

a mimoděk jejího těla dotkne se. Odporem celá se zrovna otřese, jakoby bosýma nohama šlápla na hada, jakby jí slízká housenka spadla na záda,

a pohledem hrozným od hlavy k patě jej přeměří: „Co tady chceš – –? Co lezeš sem – –? – tam běž, tam – –!“ „Mařenko, pro Boha odpusť... Co počnu sám...? Mařenko, smiluj se, smiluj... Vrať se k nám...“

„Nikdy již. – Nikdy – –! Abys mne bil zas každý den, uhodil klackem jak včera, – – vyhnal ven – – abys! – – Viď, užils ji – užil – té ženštiny – –?“ A ženiny oči se v mužovy vpily, stopily,

až zamžikly nejistě jeho, k zemi se sklopily, až vykoktal nesměle, slabě: „Byl jsem opilý...“ „Opilý... Oh ty – – Opilý – –! Do mé postele svalil ji, sevřel v zvířecím objetí

a žil s ní, žil, oh žil, – užíval vesele – bez studu – bez hanby, – ohledu na děti – na jich pohled úžasle rozšířený, nevinný – –! O Bože můj, Bože – – jak mohl jsi na to patřit jen – –?

Že jsi je nestrestal –! Oh ty – Ven, ven, ven – –!“ „Mařenko, – – prosím tě, pro Boha, odpusť, zapomeň – –“ A muž pokleká na černou z hlíny zem, plazí se po ní a chytá sukně lem...

„Nešpiň mne –! Nedotýkej se –!“ divoce zakřikne a s odporem sukni mu z rukou vysmykne. „Hnusíš se mi jak hadra – mrzáku – protivíš – protivíš jako zdechlina – – O Bože – –! Žil s ní, žil – –!

objal – – a celou si odkryl – obnažil – – obnažil před dětmi, k ránu již – –! O Zbytečný – k ničemu –! Oh – – Nelez blíž, sice tou sekyrou praštím tě po hlavě – – –“

a žena se rozmáchne divě ku ráně. „Maři, co děláš –? Blázníš snad –?“ káravě vzkřikne Vlach, zachytiv ruku zlekaně. „Chceš zabít ho –? V kriminál sebe uvésti –?

Chceš uvrhnout na děti hanbu, neštěstí –?“ Tak pravil a z rukou za druhý konec toporu sekyru vymknul jí lehce bez všeho odporu a lehce jí zatřásl – –

K smrti ubledlá jak závětní papír, zlekaná, úžaslá, tupě jak bez citu kolem pohlédla, potom jak hrůzou celá se otřásla

ke stolu odvrávorala bezhlesně a zakryvši tváře, vzlykala hrozně, nesnesně... Vlach, dojat, se sklonil k ní, po vlasu hladil ji šeptaje: „Neplač, Mařenko – Po času

zapomene se na všechno – Všechno se zahojí – Budeš tu s námi žít, – v klidu – pokoji – –“ Díval se Říha, díval se na ně upřeně, jak u dveří stanul opřený zády při stěně

a zornička jeho se leskla, šířila, a šílenou hlavou divoce vířila jediná, nově zrozená myšlenka... A náhle se prudce, hlasitě zachechtal,

jakby ho někdo na šlapkách zalechtal, jakby mu veselý žertík do ucha pošeptal... Vzpřímil se Vlach a jeho oči se setkaly se švakrovými, jež blesky metaly,

jež se zlobou divou do jeho duše hleděly, jakoby o jeho tajném snu dobře věděly... „Tak ne už švakrová –? Tak už Mařenka – –?“ „Co myslíš tím? – –“

„Co jsem viděl teď – –“ „Cos viděl? Co – –“ vzkřikl Vlach a celý zbled – „Pěkně, no pěkně,“ jizlivě Říha křivil ret, nedbaje Vlacha – „A já klekl – tak se ponížil –

Já zabít se chtěl, že jsem jí křivdil – že jsem jí ublížil, já celou noc zoufal a plakal až do rána – – A ona již dávno našla si milána – –“ „Bože můj, Bože – Slyšíš ho švakře – –?! Každý den

tak trápí mne, mučí –! Vyhoď ho, vyhoď ven –!“ „To bys tak chtěla – –! Abych vám neviděl do karty – – Myslíš, že budu se dívat a mlčky trpěti jak přecházíš, běhno, z objetí v objetí...?

jak válíš se pokaždé s jiným, nosíš parchanty,“ dí Říha a šílený skoro, bledý jak mrtvola, natáhl ruku, v níž zbraň se zaleskla. „Kriste můj,“ vskočila žena od stola.

„Zbraň má. Zbraň... Zachraň mne, švakře – – On mne zabije – –!“ Utíká žena – – Zbraň točí se za ní do kola, vytryskl červený plamen, rána zatřeskla – – Říhová vykřikla: Bože a Ježíš, Marije – –

zavrávorala, na zem se svalila a čelo a celá tvář se krví zalila...