X.

V těch pohorských našich krajinách na kamenitých, nerovných planinách málo se z lakomé půdy vytěží. Žitečka dlouhý sníh často vyleží.

Na ječmen, pšenku nesmělou mrazy uhodí. Ještě že oves a drobná jarka se urodí, oves a jarka, rozsýpavé zemáky pro selské pány, palírny, chudáky.

Na Českomoravské planině ještě průmyslu není, jaký už v rovině, továrny nejsou, hutě a lomy, závody, jež by si sedly na pěkné místo u vody,

jež by se moudře, po zralé úvaze stulily oddaně s dětskou důvěrou ke dráze. Vždyť, ty můj Bože, z každičké skoro dědiny v nejbližší stanici dobré tři, čtyři hodiny,

a k soudu a hejtmanství asi tak hodin pět musí se sudič v myšlenkách těžkých potácet. Těžko se bijí s životem naši Horáci. Z políčka drsného výtěžek chudý, nevelký

a nutno přec platiti daň, se obléc, jíst. Proto den ze dne do lesa táhnou chudáci. Za prací na panském, tak zvanou robotu, mohou si nasekat klest, jenž před mrazy

chrání jich chatku a kozu, nalámat suchárů, mohou si nahrabat zadarmo stlaní, list. Za dřeva kácení mohou si každou sobotu vyzvednout v panské myslivně výdělky,

výdělky skvostné, od metru třicet krejcarů. – Dobré to pro ně. – V zimě, kdy neví si porady s mrzutým časem, při ohni zdarma, při větru dva a dva, žena a muž vždy, strom jen porazí,

oklestí z větví, rozřežou na klády, rozštípou vršky a polena postaví do řady – – A za to již krejcar od klády, třicet od metru. Těžko se bijí s životem naši Horáci.

Obuvník zbrklý a vychrtlí krejčíci, tesaři těžkopádní a loudaví zedníci v saisonní dobu vždy zrádně opustí vesnici, odejdou do Brna, Vídně, do Prahy, do Němec.

Nějaký groš si na daňku přinesou domu přec. Však zadlužení, nemluvní, tvrdí sedláci od rána s kladami v lese se trmácí, po jedné, po dvou stahují dolů se strání,

navalí na vůz za kleteb, křiku, za lání, odváží do Blanska, Rajce a jinde na píly. – Pomalu, pomalu umrzlou, tvrdou silnicí nazpět jdou v noci znavení koníci.

Řetězy řinčí, kola a nápravy klapají... U dědin jenom se vozkové opratí chápají, jinak jen kývají hlavou jak ve snu, jak opilí. Těžko se bijí s životem naši Horáci.

Domkařů ženy do lesa chodí na práci, mýtinu skopat a zaset, stromky zasázet, upravit cesty, příkopy v bahnu vyházet. Dle dnů pak mohou si s cejchem na lesní plodiny,

na houby, jahody, na chrást, na trávu pro kozu mlsnou, telátko bujné, pro krávu, poslušnou živitelku rodiny. Však mužové jejich od rána do pozdní hodiny

bosí a s vyhrnutými u košil rukávy na polo sedí, na polo stojí za stavy, a někdy jen, před bouří, na skok pomohou pod střechu doškovou svést žeň ubohou.

Tak po celém Horáckém kraji není dědiny, a v dědině není baráček jediný, by v něm stav u oken malých netrčel, nestínil, nezabral dobrou polovic

z maličkých, tmavých a nízkých ze světnic, aby v něm člunek po úzkém žlábku nehrčel, z oken by nezněl v rytmickém taktu, zpravidla celý rok boží náraz a dopad vratidla.

V Záhoří, pohorské vísce od města vzdálené na dobrou míli, spojení se světem zbavené, Vlach, Říhův svak, pilně, již od jitřní chvíle pracoval na svém tkalcovském díle.

Podnožky sténaly pod jeho nohou skřípavě, útloboké člunky střídavě hnaly se žlábkem za sebou střemhlavě jak závodní koně rovinou, v cirkusu,

jak křičící hoši s kolem svým na jaře po cestě zaprášené, po tratoiře. Pilno měl. Na půl mu metru do kusu scházelo ještě, a přece dnes lesklý a hotový

musí být zavezen v město k faktoru, jenž zváží jej, vyplatí mzdu a na nový odčítá závitky útku, přadena osnovy. Naspěch měl. Včerejšek ztratil při rozhovoru

se švakrovou, když znavená, ubledlá, děti své do jeho domu přivedla. – – Jak bolestně, zoufale na něho pohledla, jak zlomeně, nesnesně, těžce vzlykala;

jak nesměle, prosebně, pokořeně říkala: Nezlob se, nezlob se švakře, pro Boha –! Nezlob se, nezlob a nechej tady nás, v nějakém koutku, na chvíli, krátký čas –

než vzpamatuji se, než vzchopím zas. – – Vždyť kam se mám obrátit, ubohá, když k matce ne, k tobě, do svého domova...? Vždyť nechci moc. Lehnu si, skrčím kdekoli – –

Vždyť budu ti pracovat ze sil všech, doma i v chlévě, v lese i na poli... Smiluj se, smiluj a nezlob, tady nech... Usmál se slabě a v teskném pohnutí

pomalu, po zvyku svém děl: Nebuď bláhová a nepros tak, neplač. – Víš, upřímně řeknu ti. Jsem skoro rád. – Vždyť matka už jenom jak věchýtek. Celá se třese. Nestačí sama na práci.

Vždyť vidím to každý den. Večer se sotva potácí únavou u plotny, prádla, u dítek. – – Tolikrát již jsem si řekl: Co počnu si, jestliže zákeřná nemoc se o ni pokusí,

náhle a prudce, jak bývá tak často ve stáří...? Kdo podá jí vody do chudé postele...? Kdo obleče do školy děti...? Ustele...? Kdo opere na nás, zašije, uvaří...?

A ženit se nechci, pokud to býti nemusí... Nemohu, nemohu zapomnět drahé nebožky... Tak tesklivě pravil a povstal s lenošky a přistoupil k oknu. Nechtěl, by viděly,

jak se mu slzy na konci řasy zachvěly, jak vyhrkly, kutálely se po tváři. – – Bílá se luna jak stříbrná lampa kývala na tichém nebi, do oken dívala.

Blízký vrch, jakoby kamenné páže rozpínal v žalobném stesku a touze nyjící, tiše čněl vzhůru k hvězdnatým dálkám, měsíci. Vlach ženy své mrtvé vzpomínal, vzpomínal...

Pojednou kdosi se chopil jeho ramene a lehce a nesměle za ruku béře jej, a nežli se nadál, ucítil na ní pocely – – Trh’ sebou, jakby se dotkl plamene,

jakoby náhle zahřměly pod oknem výstřely, a jeho, plné slz oči se setkaly s očima ženy, jež smály se, plakaly, jež zářily soucitem jemným, něžností,

jež plny tak žalu a smutku i vroucí vděčnosti: „Pán Bůh tě potěš. Pán Bůh ti zaplať, požehnej – –“ Bylo mu smutno i milo. – Přised’ ke stolu a prohovořili do noci s bábou, pospolu.

Když pak leh’, mimoděk uzřel očí dvé, jak se slzou bolestnou ještě na řase nesměle smály se na něj, zářivě hleděly a soucitem teplým a díkem oddaně vroucněly.

A hlavou snem zmámenou myšlenka kmitla se: Jak je podobna nebožce, sestře své. – –