U samé střechy doupě, klec,
pro lidské mládě, ničí věc.
Na pustém rámu píšťaly,
na úzkém okně zdoba levná:
Tu pohádkově něžný květ,
tam zpřeházená břevna,
opodál ulomená snět
s bodliček kříšťaly.
Nad okraj štítu, u nebes,
bělostný kocour, měsíc, lez.
Jako by čekal u skrýší,
pozorně stanul ve výši
a tlapky lehce nazrzlé,
klaď tiše na sklo zamrzlé,
by ledy květin roztavil.
Stroj rozběhlý se zastavil.
Sehnutá dívka ubledlá,
na měsíc dlouze pohlédla.
Byl tupý – pomatence hled.
Byl smuten, tich a hrozně bled,
jak utišený smrtí hled,
jak sluncem vybílená leb,
jíž na žerď jakýs tulák zved.
Šat z krajek vzdušných, plesový,
spad na podlahu v podkroví.
Po tváři siné, hubené,
na dlaně v klíně ztulené,
na prsty propíchané, studené,
se velké slzy valily
a pálily a pálily – – –