Po kopcích poutník jde, k zemi upřený zrak. Je k večeru. Nebem za mrakem mrak se válí jak velká náručí ztuchlého sena. Vichřice s hřívou rozvátou uhání strání.
Na ní les černý hrozivě praská a stená a tlumeně řve jak smrtelně raněné zvíře. – Je k zoufání těžko. Je k smrti až smutno. Však duše se černým myšlenkám brání
a hovoří tvrdě: Mlč a uznej: Bylo to nutno, bylo to k dobru pro celý národ a lid. Zpronevěřil se otců posvátné víře. Zděděný ideál zradil. Neměl, proč žít.
Nebyl připuštěn k vládě. Však neschopen služby, neschopen pevné a mužné národní kázně, neschopen vykřiknout hněvně, opřít se rázně, počal již na váhu zlata cenit své tužby,
upírat čekankový, dychtivý hled k požitku pouze, na sousta vršitých mís. Zapomněv ke svým dějinám cestu a cíl, vyživ se z heroismu v minulém století –:
materiálním se stával a pomalu hnil v rozkladu zbytečných, nevyužitých sil. Však kolem se rozhlédni nyní a užasle viz: Od Sudet, Krkonoš, od dumné Šumavy,
přes kraj Bezručův, přes lány širé Moravy, daleko za Váh, přes všechna města v rovině, od stupňů bankovních domů k horské až dědině k nejchudším chatám valí se světelná vlna
bolestně horoucí lásky k užaslé otčině, ke všemu bědnému lidu; lásky, jež očistí nás, jež dovede pracovat bez odměn; mlčky trpěti; jež schopna je velkého strádání, těžkých obětí,
jež zalévá, zoceluje i nejslabší hruď. Ó tajemná, světelná vlno, žehnána buď! Ó nesmírná, sladká a svatá! Ó milosti plná! Věříme: silně a radostně žíti budeme zas.
Ó díky, díky Ti za to, všemocný Pane! Zmizela mračna. Nad lesy, nad kopci plane veliké slunce. Jeho zář úsměvně kane do klína travin, v rozpiaté náručí stromu.
Naposled skřivánek vzlét' a s křidélek střás' perly své na zlatý, pokorně skloněný klas. Tichý a zvroucnělý poutník vracel se domů.
Cookies on Poetry Cove