VIII.

Na půl hodiny za městskou hranici vyhnali železnou dráhu i stanici opatrné, důvtipné hlavy naší obecní hlubokomyslné správy.

A dobře tak. Mohla by vjeti do polí, sadů výborů městských a ve službách sesedlých radů. Mohli by povozníkovi vranníci, s nímž přece je zpřízněn radní tak mnohý,

ochromnout náhle na všecky nohy. Mohla by nadýchat kouře a čadu do farské zahrady, kostela, „pánova“ hradu. Mohla by věčným svým neklidným ruchem

pohnouti trochu zakyslým puchem, rozváti městský po shnilých rybách páchnoucí vzduch. Na půl hodiny za městskou hranici vyhnali železnou dráhu i stanici

opatrní a důvtipní tatíci. Však nevděčný svět je. – Potomci, hrdí na moudrost svoji, s jízlivým úsměškem tvrdí: Nějak to s otců rozumem smrdí.

Nějak to páchne s nezištným rozmyslem jich. Bez dráhy město, stará jak panna: S nosem svým špičatým, kůže a kost jen a hrana ztrácí se v psíčkách a kočičkách, snáři.

Bez dráhy město jak bez masa, bez piva mnich, jak na podzim chřadnoucí souchotináři. – Musíme přenést je ke dráze nyní. Musíme zbudovat továrnu, klenuté mosty,

dělníky přivést, cizince, hosty. Musíme využít třebas té písečné hlíny a postavit aspoň cihelnu teď. A tak zřízena cihelna při dráze hned.

Cihelna – závod – nízká a malá, jakby se přes hráz rozhlédnout bála, pícka jen jako na chleba pec, jak kurníky, jako pro husy krmené klec.

Cihelna, obecní závod a pýcha, jež přivábí z daleka dělníky na práci, z okolí na nákup cihel venkovský lid. Teď hostinský, živnostník bude dobře se mít.

Cihelna, obecní závod a pýcha, jež těžce jak motor bez mazadel dýchá, jež se jak nemocný výminkář vyplácí, o kterou záhy odumřel zájem,

nad kterou smál se konkurent žid. Obecní závod – počátky nového boje, hádek a výčitek bezedné zdroje – – Dali ji konkurentu židovi v nájem.

Zřídil v ní skladiště pro cihly svoje, hluboké díry pro kompost, pro fůry hnoje, pro městskou zbytečnou plevel laciný byt. Oj, laciné byty – –! Brloh a spuchřelá chata,

do které v stínu se při samé hrázi po schodech dolů jak do sklepa vchází, v níž podlaha z mazlavé hlíny a bláta, v níž celý rok teče po vlhkých zdech.

Oh laciné byty – –! Brloh a děravá chata, šířky čtyř metrů, délky půlpata, Výšky pak dva jen a půl. Ve dne i v noci vzduch plný je smradu,

že by v něm mohla stanouti hůl. Laciný byt –! V něm žije teď kretin kýs němý a tulák a tulačka s výrostky třemi. Tu známá jich žena, již vyhnali selští dědici.

Venku je živo a světlo. Slunce své paprsky hází přes stráně lesnaté na lesklou hrázi, po které vlaky se do dálek honí, rachotí koly a řetězy chrastivě zvoní.

Venku je živo a světlo. Ticho však v světnici. Kretin a tulačka šli kamsi na práci. Tatík se opilý z hospody v hospodu potácí. drzé a vyzáblé děti žebrají ulicí.

Venku je živo a světlo. Přítmí však v světnici. U okna žena nehnutě, nedbale sedí. Pojednou škubne sebou a upřeně hledí: „Ano, on je to,“ a na rychlo, maní

pozapne živůtek, přihladí dlaní zcuchané vlasy k temeni, skráni. Muž o berli vešel a na lávku sed a mlčí a mlčí, jen upírá hled.

Žena se nevrle pohnula. „Co tady chceš?“ Mlčí muž, mlčí a je tak úžasně bled, jakoby nasypal komus do číše jed... „Co čumíš tak na mne...? Seber se, běž!“

„Ne, poslyš. – Cos řekla to včera o mojí ženě?“ „Aha. – To jsem si myslela hned – však slyšel jsi přece!“ a žena se odvrací k stěně. „Slyšel, oh, velice dobře jsem slyšel. –

Ty však víš víc –“ „Nic nevím. – A pokoj mi dej!“ „Víš, víš, nechceš však říc – – Prosím tě Fano, pro Boha prosím, řekni, co víš – –

Řekni, co myslíš si, co jsi viděla sama – – co říkal ti známý, co říkala známá. Řekni mi všechno. – Vždyť toho nesnesu již...“ „Zbláznil’s ses?“

„Nezbláznil, nezbláznil. Však nebyl div. Celý den stále slyším tvá slova... A stále je probírám, obracím znova. Jednou si říkám: Není to nic.

Z náhlého soucitu, díků a pochvaly chtiv, dal jí pár grošů, hodil několik zlatek, aby si s dětmi strojila radostný svátek, jak když jsem doma byl, jak bývalo dřív – –

A podruhé křičím: Nedal nic darmo a nedá – – Padla mu do oka žena dělníka bledá. Smyslil si bavit se s ní a zahnati nudu, změnou se těšit, skojit hlad pudu – –

O, jak to rve! Jak bouří se ve mně! Jak pálí! Stále jen vidím, jak tiskne ji ve své objetí, jak se s ní na mé posteli válí... jak za noci v tichém večerním stínu

užívá jejího teplého klínu... jak smějí se mně...! Oh bído. O prokletí...! Oh vědět to určitě...! Oh mět jistotu...! Konec bych učinil jeho a jejímu životu...!

Zabil bych jeho... Zabil ji hned...!“ V chatrči bídné se víc a víc stmívá. Z kouta stín leze a se stínem splývá. Po hrázi hřmí a žene se divá

jiskrami sršící lokomotiva, jako drak z bájky, jak ohnivá hřiva... Žena se s lehkým úsměškem na muže dívá, pak praví: „To bouří, to vzteká tě tolik i teď?

– l teď..!?“ Muž udiven hlavu skloněnou zved. „Ano. – Teď. – Když jsi mne, nevěstu, přivedl k vám – – Když se mnou jsi žil... když spáchal jsi nevěru sám. – –“ „Ne, ne!“ vyskočí muž – – „To něco jiného jest –

Byl jsem tak vydrážděn. – Byl jsem tak spit –“ „Ano. A chtěl’s jí ukázat. Chtěl jsi se mstít, a proto’s mne před ní až do domu vlek, proto’s jí nadal, a vyhnal, před dětmi řek,

že nechceš jí, neznáš, že budeš se mnou teď žít – A ona jen vykřikla – – Vidíš, i kdyby snad – ač nikdo nic neví – – Ale i kdyby snad – – Nestrh ji v jeho objetí

úzkost a strach před ním, nouze a hlad –? Neklesla právě pro tebe, pro děti – –?“ O kdybych měl jistotu...! Kdybych věděl to jistě...! Tak nic – – A pravím ti: Já být na jejím místě,

já bych neutíkala, nezavzlykala – Ale na tebe vrhla se, po zemi smýkala a bila, bila vás oba, až by krev stříkala, až bych vás divoce vybila ze dveří ven – –

Ano, tak – – Oh, kdybych to věděl jen jistě...! Mlč a raděj jdi a všechno jí řekni – A popros ji pěkně, na zemi klekni,

ať ti odpustí, ať se navrátí jen.