VII.

Po stranách táhlého údolí kopce, černé a příkré jak vysoká střecha, jak bok starých, šindelem pobitých věží. Na kopcích tmavý, zhluboka šumící les.

Po stranách táhlého údolí kopce. Za kopci malé pohorské obce, úzkostně zachycené za ruce strání, skrčené v klínu jich jak ptáčátko v dlani.

Za kopci malá, pohorská ves. Po stráni žena s uzlíkem na zádech spěchá. Vedle ní malí dva hoši poskokem běží. Menší se úzkostně drží za sukně lem,

starší jde volno, po větvích v myšlenkách sáhá a náhle se ptá: Kam, maminko, jdem? – K babičce, strýčku. – Proč?

– Protože strýček je sám. – Sám –? – Nu ovšem, s dětmi jen. Přece to víš, že tetičku pochoval před rokem již.

– Ano – – A tatínek za námi přijde –? – Ne. Snad – – Umlkl hošík jak rozezpívaný pták, když náhle mu kámen do hnízda vletí,

jak učitelovou hrozbou zakřiklé děti – – Umlkl, mlčí, ač ptal by se rád. Však bojí se dotknouti čehos, váhá a váhá, do země upírá smutný, tesklivý zrak.

Mladší však zuřivě matku za sukni tahá: – Maminko, mami. Jak je to, když pochovají –? – No, umře. A potom ho do rakve dají, v hrobeček spustí, zahrabou v zem – –

– – Zahrabou –? – Ano. – A to tam zůstane –? – Ovšem.

– A nekřičí? – Ba ne. Vždyť mrtvý je – Do ticha jeho věčného nevnikne hlasu. Neslyší, nevidí, necítí pranic, nedýchá

a nikdy již, nikdy již více nevstane. Mlčí les černý, jak vrahovo svědomí; mlčí jak Bůh, náš soudce nejvyšší, když vysílá do domů ztichlých neštěstí,

když nad hlavou dobrých, nad hlavou hříšníka k hroznému úderu zdvihne drtící pěst. Pod nohou chodců lonský list šelestí. Pod nohou zlekané zvěře větev se přelomí,

zapráskne, zachvěje se houština, klest. Po stráni příkré, mlčící tmou žena a děti dvě mlčky zamlkle jdou. Však pojednou mladší se úzkostně tulí

do sukní matčiných, brání jí v chůzi a v bolestném úžasu z tajemné hrůzy rozevře očka, žalobně zavzlyká: Maminko, mně té tetičky naší líto tak jest...

Ach ty můj sladký – Mně také – Však nejvyšší vůli musí se každý podrobit z nás. Promykem stromů hvězdy se nesměle blyskly, jakby se k tabulím černé oblohy tiskly

fosforující oči andělů zlých. V daleku kdesi vítr se zdvih, do korun naleh’, do listí dých’. Zachvěl se les a zalkaly kmeny

jak nad hrobem štěstí zrazené ženy, měsíc se počal po špičkách krást... Co chce zde měsíc? Země poklady krást –? Nahlížet, vyzvědač Boha lichotný, zchytra

v mlčící tajemství roztouženého nitra, bolestí lidskou se pást...? Po stráni černé pološerem a tmou žena a děti dvě tiše, znaveně jdou,

jakoby neznámým krajem, sychravou mhou, jakoby každý z nich trpěl bolestí svou. – – Zaúpěl zoufale ťuhýk, zahoukla sova. Přes stezku přeběhla plaše zlekaná laň.

Ze rtů se ženiných utrhla slova, s řípy jak uvadlý lupen, jak na podzim list s namoklých, přes plot visících snětí: – Kdo vás dnes budil a oblékal, děti?

– My sami – A Jeníček plakal – A já mu řek’, zticha aby byl, sic že se zlobiti bude tatínek naň, a dal jsem mu rychle na ústa dlaň. Ale on počal ještě víc křičet. Tu vstala

víš, ta tetička, co u nás spala, oblékla ho a dala nám jíst. Ano – – Žena jaksi těžce, znaveně dýchá. Snad ji tak bídný ten uzlík na zádech tíží –

Snad ji tak ruka Jeníčka bolestně tlačí, že hlavu svou sklání, že slza ji smáčí ubledlou, křečí staženou líc, že při nové otázce chvěje se ret:

– Co potom jste dělali? – Nic. – A tatínek –? Ležel a potom vstal a hned počal křičeti na tu tetičku cizí,

ať odejde z domu, ať mu z chalupy zmizí. A ona se smála. Pak bouchla dveřmi a odešla pryč – – Nebem se meteor kmitl jak stříbrný bič. Měsíc se šťastně, vesele směje,

jak světlo své sladké do korun leje, jak tiše a radostně, laskavě vzhlíží skrz větví a větviček mříží, na kmeny bílé, na měkký zelený mech.

Z stísněných prsou dere se nesmělý, bojácný dotaz, jak bezděčný vzdech: – Kde ležela ta – ta – – Ta tetička? Na tvé posteli.

Tak, ano, tak – – Mlčí les hluboký zas. Mlčí jak zašlých dob ztracený čas, jak z pohádek tmavý zakletý hrad, jak zčernalých, zkamenělých rytířů řad –

Mlčí jak ospalé vojsko v tajemné hoře – Mlčí jak ubitých národů zoufalé hoře, jak prokletá města, jež vylidnil hlad... Ticho... Měsíc se vznáší jak stříbrný míč –

Měsíc se po měkkých tlapkách neslyšně plíží, bílý jako kocour, jenž milostně vzhlíží do dvora s černých vysokých střech... Ticho... Jen žena „Bože můj, Bože můj“ šeptá.

Ticho... Jen žena otázku tlumí na bledých rtech – A přece se, přece se mimoděk zeptá, jakoby přiměna kýmsi, jakoby v snech: – Kde tatínek ležel...? Také tam, dí Toníček krátce

a bolestně, jaksi překvapen pohlédne k matce a skloní hned hlavu – Snad v nevinné duši otcův hřích pojednou nejasně tuší, snad škaredou vinu si ujasnil poprvé teď – –

Směje se měsíc radostně veselý – – Čistými perlami chlubí se skloněná snět – – Směje se měsíc jak staříček napilý. Hvězdy se kmitají křídla jak motýlí.

Hvězdy se lesknou jak vánoční oltáře, jak oči žen zdravých a silných na jaře... Však žena se divně potácí jako opilá, jakby se těžkýma nohama v bahně topila,

jakby ji surově udeřil kdosi do týla. A pojednou stane, zády se opře o starý kmen a z prsou se vyrve takové úpění, takový sten, že celá se zachvívá, celá otřásá,

jako když ostrý nůž pomalu vniká do masa, že zmítají a škubají sebou ramena, jak zvířata sekyrou na zem sražena, že do mechu u stromu sklouzne pomale...

A děti v nesmírné úzkosti, divém úděse tak zaúpí hrozně, tak vykřiknou zoufale, že se to rozlétne v dálkách po lese, a vrhnou se k matce a stulí u nohou

a slabýma ručkama obejmou ubohou křičíce: Maminko, maminko naše, co je ti...?