VI.

Za dumavými, vážnými vrcholy, za lesy černými širé údolí zdobeno bílými stuhami cest. V údolí šírém za luhy, za poli

ve stínu třešní, mezi topoly nejmladší z mladých, poskokem rostoucích měst. Ve městě stará, skřivená ulice. V ulici domek do kouta strčený,

jak sirotek bědný, jak odřená skříně se šaty služky na chodbu síně; nesmělý domek, přičaplý k zemi, skrčený jak zbytečných starců skřivený hřbet,

malý jak posada pro městské slepice, jak vězení pro vzpurných duchů daleký let. V chatrči-domku, uprostřed světnice hoši dva jaksi již příliš vážní a bledí

na zemi kolem ošatky s brambory sedí. Starší, sedmi let, pilně je loupe, mladší pak, pěti let, ve vodě koupe, žádný, snad prací tak zaujat, nemluví z nich.

Pojednou mladší nazlátlou hlavičku zdvih. Jiskerky štěstí a blaha zablysknou z očí. Vykřikne: Mamí jde, mamí a radostně skočí, s jásotem, střemhlav žene se v síň.

Hošíčku zlatý, není to domněnka pouhá? Neklame sluch tě, bolestná touha, dusot jen větru okolo domku, hvizdot a sten? Starší též, překvapen ruce upustil v klín.

Naslouchá pozorně, oknem dívá se ven – E, jdi ty bláhový – To se zdálo ti as – „Ne, ne, ne – – Byl to maminčin hlas. Byl, byl – – Slyšel jsem dobře – – Pojď, otevři radš,“

a mladší se ručkama na kliku věsí, jež povolit nechce, jež drží se kdesi, křičí a volá a dává se v pláč. Tu starší též za kliku trh, až bolely ruce,

až zčervenal celý jak vařený rak, až ustal a upřel na bratra zrak, zlekaně vydechl: Zamkl tatínek nás... Tu zakvílel mladší, zaplakal prudce,

do dveří krutých opřel se ze všech svých sil, a plakal a plakal, až celý se třás, až se mu lámal a v krčku zarážel hlas, až potůček slzí se po tváři lil.

V nesmírném stesku, nyjící touze „Maminko, mami“ lkal táhle a dlouze, po hlavě rusé pěstičkou malou se bil. Poražen, dojat pláčem a bolem

bratříčka malého, v těžkých rozpacích, bezradně dívá se kolem starší, již vážný, rozumný hoch. Vzlyk, jenž se dral z hrdla, slzy, jež v zracích

začaly pálit, statečně, hrdinně zmoh, jak dospělý, žitím zkušený muž, a rychle hrst kuliček vytáh, knoflíčků: „Na, na, a neplač již Jeníčku!

Na, na – Hleď, to dám ti – Všechno si vem.“ Na velkém bohatství mladší utkvívá. Jeho tvář v slzách ještě se usmívá jak na cestě černá kalůžka blátivá,

když se v ní slunce radostně zadívá, jak po slavné bouři úsměvná zem. „Všechno mi dáš...?“ „Vše, vše.“

„I nůž?“ „l nůž.“ „Jé, ty jsi hodný – Jak tě mám rád –!“ „Já tebe také. A pojď, půjdem si hrát –“

A hráli si – V světničce malé na zemi z hlíny kuličky pestré obratnou dlaní do mělkých důlků pozorně vhání. Z světničky v síni, střídavě koni,

s pokřikem „hatou, hy“, bujně se honí, až ve starých, nízkých, skřivených zdích hlasy jich, jásot radostně zvoní, až cinká jak smavé dukátky smích.

Zatím však do oken soumrak pomalu vniká, jak černý a mlčící kocour černokněžníka, roztáhne šerá svá křídla před puklým sklem. Zpod staré postele lezou pochmurné stíny,

kladou se na zdi, na černou zem. Hustého šera tajnými čáry mění se v stvůry věcí všech tvary: Půl lávky je lávkou, však drakem druhá již půl,

lenošky – zvířata s rohy, balvanem stůl. Zpod kamen, kde se tma vleče a zívá deset se černých lupičů dívá. Ciferník bledý je podoben lebi,

jež holá a bílá z temnot se šklebí. Pod oknem v koutě hošíci znaveni hrou úzkostně sedí, kolem se dívají plaše a strachem i steskem i samotou mrou...

a Jeníček náhle zavzlykne prudce: „Kde je tak dlouho maminka naše... Já chci jít za ní...! Já chci jít ven – –!“ „Jeníčku, Jeníčku neplač. Mami se vrátí.“

„Ne, ne, ne! Ty tak říkáš mi jen – –!“ „Jeníčku, Jeníčku, počkej, vrátí se hned.“ „Ne, ne, ne. Mami se navždy nám ztratí...! Tatínek ráno křičel tak na ni...

Oh maminko naše – – Maminko – – Mami – –!“ „Jeníčku, Jeníčku – –“ „Ne, ne... Ty lžeš, ty lžeš – – Ty mi to jenom tak namluvit chceš – – –

Já chci jít za svou maminkou! Já chci jít ven!“ a Jeníček objetí bratra se brání, a do jeho prsou vráží svou slaboučkou dlaní – – Jeníček v nesnesném stesku, jímž nyje,

na bratra malou pěstičku zved a divě ho po tváři, po hlavě bije... Tu se již zlomily staršího síly: Viděl zas před sebou večerní chvíli,

kdy se do slehlých peřin bojácně choulil, kdy se bál vydechnout, oči jen poulil. Vzpomněl si na výkřik maminky ranní, na checht a nadávku otcovu za ni,

na svůj vzkřik, otcovu zdviženou ruku s divokou hrozbou: „Mlčíš, mlčíš, ty kluku!“ na hrozný smutek, prázdnotu ve dne, kdy jen úkosem stranou na otce vzhlédne,

kdy lekal se zoufale, že již neuzří matky, že nikdy, a nikdy a nikdy se nevrátí zpátky – – a všechna ta veliká bolest, po celý den tlumená před bratrem; nesmírný žal,

tesknota hrozná, úžas a lek vypukla nyní v zoufalý sten – ne v divoký, nesnesný křik, zoufalý nářek, úpění, vzkřek,

jakoby ostrý hrot břitkého nože náhle mu pod žebry do srdce vnik, že svezl se na zem, do ní prsty své ryl, a nohama kopal, vlasy si rval

a nesnesně úpěl a naříkal, lkal: Maminko, maminko naše...! Bože můj... Bože...! Tu Jeníček udiven výbuchem náhlým divoké bolesti této, úpěním táhlým,

zapomněv tesknoty vlastní, k bratru si lehá a soucitně, něžně ručičkou měkkou po vlasech hladí ho, krku, po hlavě, volaje „Toníčku, Toníčku, neplač“, vzlykavě,

zatím co jeho slzičky potůčkem tekou, co s Toníčkovými na zemi splývají, jako dva hlasy, jež žalostnou píseň zpívají, jež za ruce vezmou se, do výšek pnou,

sklesnou pak náhle a zlomeně mrou... Oh, neplačte, neplačte drobounké děti, mláďata holá na uschlé, zlomené sněti! Neplačte, nelkejte tolik ptáčata malá,

že se vám matka nevěrnou stala, nezoufejte a nenaříkejte víc. Což nezříte ji, jak sem a tam těká, jak stále se čehosi hrozného leká,

jak za lesy dívá se, čeká a čeká, jak myslí jen na vás, po vás jen touží...? Což nezříte jí, – jak úzkostí ubledlou líc – šlehaná důtkami strachu, divoce spěchá

po stráni zarostlé, příkré jak střecha, jak za stromy mihá se, žene a letí, jak užaslí hasiči za trubek žalného lkání kolem krvavých polí, zarudlých strání...?

Což nezříte jí, jak okolo krouží jako pták kolem hustého buku, na kterém jeden z křičících kluků po jeho mláďatech již, již vztahuje ruku...?

Což neslyšíš Toníčku, kterak za kliku trhá, zoufale, zuřivě trhá, k oknu se vrhá, bledou tvář k prasklé tabuli tiskne...? Teď slyší váš pláč a v úzkosti na okno třískne,

až jste vyskočili oba, vykřikli zděšeně, až jste se do kouta druhého tiskli, ke stěně, ve vypoulených očích hrůzu a strach, že zloděj se dobývá na vás, zákeřný vrah...

A nový zas úder na prasklý, nahnilý rám, až zařinčí okno, až střepiny lítají. A dušičkou vaší užaslou, zděšenou prudce se, divě, vířivým kruhem kmitají

– jak při pádu se stromu, nárazu do hlavy – všechny ty divoké, hrozné představy z pohádek vašich o krutém černokněžníku, o obru zlém, jenž děti jed, o loupežníku,

jenž bloudí a číhá, jenž vraždí po lese. A dušička vaše v takovém sténá úděse, že okamžik ještě a ona již nesnese nesmírné tíhy, bolestně, zoufale zakvílí,

zatřepe křídélky, hlavičku stranou nachýlí a odlétne na vždycky, nebo sešílí... Okamžik ještě – – Ale což neslyšíš vskutku, Toníčku, ve svém úžasu, zděšeném smutku,

že to ten známý tak, sladký, lahodný hlas, jenž volal tak často tebe a Jeníčka, oba dva vás – –? Konečně – – Konečně – –! Jasný blesk vědomí šlehne tmou, strachu mrak rozpůlí, přelomí

a vy se vrháte k oknu střemhlavě, křičíce: Maminko, maminko, jásavě – – – Tak vítězně jásavý pokřik bezděčně vyrazí z vyprahlých hrdélek ptáci,

když se z nesmírných dálek po zimě vrací a skleslí již, k smrti znavení, konečně uzří krov známý, známý háj, šumící bor – Tak zapláče štěstím, rozežene se prudce

trosečník bledý, když jeho tesklivý zor v dálavách uzří pás země, modravých hor. Tak vyhnanec smutný sladce se usměje, tak celý se blahem od hlavy k patě zachvěje,

tak k velkému objetí rozpřáhne ruce, když vstoupí zas v drahou, sladkou svou zem. „Toníčku, Toníčku, otevři,“ šeptá hlas matky. „Otevři rychle, podej mi Jeníčka sem – –

Tak, tak – – O ty můj poklade sladký, – ty má kočičko lichotná, kuřátko malé – – Co dělal jsi bez své matičky stále...? Čekals ji, hledal dychtivě všady

a plakal a plakal? Dosud máš mokré tvářičky! Myslil jsi, že již neuzříš svojí matičky, že ti utekla na vždy, že nechá tě tady...? O ty bláhový –! O ty můj drobečku maličký – –“

A matka Jeníčku slzičky stírá a vine ho k sobě a v náručí svírá, a Jeníček ručky jí slabé, útlounké vije chtivě a hladově okolo šíje,

k ní tiskne a tulí se, tlačí a směje se v radostném pláči a žvatlá: Přišla jsi, maminko, přišla jsi, mami... A Toníček dívá se, dívá, z okna se nahne

a mamičku za sukni chytne a táhne volaje: Maminko, maminko, mami..., jakoby vyčítal: Nejste tu sami, jakoby říci chtěl: Také mne obejmi hned...

Tak když myslivec jedno ze štěňat pohladí, druhé hned lásky a polichocení lačné slabým ohonkem radostně vrtěti začne, štěká a skáče, za nohu chytá, dovádí,

až k němu též obrátí úsměvný hled...