Jak tichnoucí zem’ tklivou píseň skřivánků
na purpurový lem svých sladkých červánků,
dnes k tobě, pane, vteřin mých a věčnosti
své malé srdce pozvedám pln vděčnosti.
Dal’s v žáru dne a na závistném úhoru
svých květin usmívavou vlídnou pokoru,
a duši tesklivé jak soumrak kvílící
se napit z dětských dlaní lásky sílící.
Dal’s, abych prozlatil jich duši z večera
jak paprsek tvůj hravé vlnky jezera,
se sblížil, zdvih je, jimi zdvižen nad zemí
jak pták tvůj unášený svými písněmi.
Dal’s, abych s družkou nad studánkou umění
pak šeptal slova díků, porozumění,
by dávní svatí tví a velcí proroci
u stolu hovořili se mnou do noci.
Ó, štěstí plný vzlyk a radost života,
stesk touhy daleké, snů bílá čistota
a sladká hudba utichlého nástroje.
Ó, vlídné ticho sšeřeného pokoje.
Jak do trav letní noc vzlyk písně slavičí
k tvým nohám, sladký, tichý duše ladiči,
své štěstím uslzené srdce pokládám,
když přistupuji ke snů bílým zahradám.