Na mosty z betonu ztvrdlá zem’
pod našich pěstí nárazem
mincemi zvoní.
Jdem’ spolu, jdem’,
však za ruce již se nevedem’
a hlava se těžce kloní.
Pomalu vlekou nás šedé dni.
Slunce se mlhou polední
probíjí stěží.
V náš slunný sad
již severák ostrý počal vát
a na zemi listí leží.
Tolik jsem světla ti sliboval.
K žhavé jen plotně přikoval,
utahal dětmi.
Již srdce se,
pták zraněný, zmítá po lese,
pod zulámanými snětmi.
Vzít je, ó, měkce vzít do rukou,
než se mu křídla utlukou
o dlažbu země,
než krví svou
zem’ zbarví jak žhavou růmělkou,
to pro nás vždy – mlčky – němě – –