Napořád totéž – bez konce – oddechu – klidu!
Myslíš jen na krev, požáry, zoufalou bídu
blízkých svých drahých, přátel a němého lidu.
A přec je nutno alespoň na krátkou chvíli
pro ženu, pro hladné děti přistoupit k dílu.
Ale jak divá kolečka v zkaženém stroji
mysl zas uskočí stranou, stojí a stojí
nehybně, ztrnule hledí k jednomu místu,
hřbitovu lidstva, hroznému, vleklému boji.
A útěchy není, ni v tiše úsměvných květech,
při bledé ženě, při smutných, bezkrevných dětech,
v umění, vědě, ideách, milostném Kristu.
Stále tak – měsíce – rok – a naděje není!
V hodinu večerní, noční, v hodinu denní
nahoru vlaky jen letí, rachotí vztekle
s vojíny, potravou, vozy, letadly, auty,
s náboji, výbušnou látkou, puškami, děly.
Proti nim, k Vídni pak táhnou pomalu, vlekle,
jakoby zakřiklé hrůzou, sepiaté pouty,
s bledými tvářemi, zavázanými čely,
s pahýlem údů, zakrvácenými těly.
Vzadu pak na vlaku, vedle rudého kříže
kostlivec sedí a lebku nažloutlou hryže.
Velké však, všemocné slunce nad tím si jásá.
Rozkvetlé stromy svatební rozkoší voní,
šťastnými ptáky, zlatými včelami zvoní...
A stále tak, nahoru dolů, nahoru dolů – –
za zpěvů napřed, potom však v úpícím bolu,
pomalu, vlekle a těžce, bez hlesu, němě...
Nebude konce – –? Nemá dost prokletá země
horoucí prolité krve, – lidského masa...?