Poražen na zem, cítě těžkou tlapu
bestie žluté na svém životu,
po prvé lidskou bídu plně chápu,
ubohou malost, bezmoc, nicotu.
Co jsem teď? Hromádka jen masa,
v níž každý sval a nervy chvějí se,
– když ona bestie je škube, drásá –
jak nabubřelý rosol na míse.
Na klínu přírody jen loutka hrací,
jíž s dětskou rozkoší rve útroby.
Jen jáma vzdechů, roura zažívací
nečistot plná, vředů, hniloby.
A vysoká je hora utrpení,
již nelze obejít ni přelézti,
pod níž se celá lidská podstať mění
jak láska lichých přátel v neštěstí.
Oh, člověk chorý člověkem už není,
však uvázaným psem, jenž zuby cení
a kolem vztekle chňapá bolestí –
Na zemi leže pod bestií žlutou,
smrt vida plížiti se z daleka,
po prvé plně cítím sudbu krutou,
moc bohů, ponížení člověka.