Jak zneuctěný prapor strhaný, jak život marně zmrhaný tu ležel, obětovaný, bezmocně, těžce, temně úpěje.
A potu, krve velké krůpěje po bledém čele, skráních kapaly. Jak bílí slepci ruce tápaly po zemi, trav se marně chápaly.
A jako klenba nebes zbořených, jak všechna bolest světů stvořených a hříchů jich a neskonalých vin spočíval na Něm černý, němý stín.
Šel starý čas a tlumě kročeje, bez hlesu, bez účasti, dojetí v dychtivém, věčně prázdném objetí kams odnášel své bědné trofeje.
A chvíle za chvílí se sesmykla mu s prstů sevřených a zavzlykla jak vody ztracené a zanikla. Jak sťaté stéblo, jako puklý kmen
na zemi v travách ležel vyvrácen, od hlavy k patě až se chvěl, jak vzlyk, jenž hrůzou oněměl, jak nervy rozdrcených těl.
A země provázena lkáním vod bezmocně, bezútěšně plakala, jak osudy svých tvorů spřádala, jak neodvratně padala
do prázdna, do temnot. Konečně v dálkách jako v snách svit slabý, potácivý po horách nesměle bledou ruku vztáh’.
A ticho, dosud hrůzou křičící, přervalo tupé, těžké úpění a poklekajíc k zemi plačící keř, stromy, trávy, tiché lupení
soucitně, s jemnou něhou pobožnou hladilo rukou šerou, mátožnou. Tu slabě pohnul se a pažemi se opřel vrávoravou o zemi,
jakoby namáhavě zdvihal již zpod nohou davů těžký kříž, kamene náhrobního tíž. A poklek’, slabý, vratký, nejistý – –
A vztýčil se – – A velký, v šeru stál – – By v úžaslou noc, tichý vítěz, lkal: Jdu k věčnu, věčný – – Odstup nečistý – – Pro vytoužené, sladké objetí
všemocné lásky Jeho tajemné – – Splývání všeho se vším vzájemné – – Pro dílo životní a velký cíl v rozdání smírném darovaných sil
radostno přinášeti oběti – – radostno nekonečně trpěti. Pro věčnost k věčnu – – Odstup ode mne. A tehdy stín se zhroutil, k zemi pad’
jak s bílé skály černý vodopád a rozplynul jak opar mlhovin v modlitbách lesů, vrbovin. A v záři luny umdlévající,
obrácen k svitu bledě mléčnému, dík vroucí šeptal Nekonečnému, že nedal klesnouti, že v rukách svých ho zachytil a pevně zdvih’
jak prapor úzkostlivě vlající nad puklou žerdí v divé vichřici, se dal Mu vytrvat, dal zvítězit. A když pak přišli kněži, lid
s provazy, pochodněmi, kopími, jak hostitel jim vyšel vstříc a pravil: Koho hledáte? A jeho vážná, tichá, krotká líc
tak zazářila božstvím tenkráte, tak zdál se vyrůstati před nimi, že ruce chtivě vztažené poklesly jako pozpřerážené,
že padaly jak sochy sražené.
Cookies on Poetry Cove