V.

Za sady, za poli šírými stráň. Na stráni černý, hluboký les, v lese pak habry a buky, jedle a bor, pochmurní strážci v dálku se táhnoucích hor.

Hnízdečko šedé v koruně buku, pod štítem listů, za branou suků. Ve hnízdě smutně naříká ptáče drobné a holé jak kojence dlaň,

drobné a holé jak špendlíku hlavička, naříká žalně, tesklivě pláče: Samo jsem, samo, od rána dnes – – Kde je má dobrá, laskavá matička...?

S jitra, než do slunce růže rozkvetla, za soustem pro mne do dálky odlétla. – – Hledá je doposud v dálkách? Zbloudila kdes...? Matko má sladká – – Matičko – – Mámo...!

Vrať se již k svému roběti, vrať...! V hlubokém lese samo je, samo, bojí se noci, velký má hlad... Matko má, mámo...! Vrať se již, vrať...!

Či jsi mne chtěla opustit snad – –? Matko – – Co bude s dítětem tvým – –? Zobáček měkký, tělíčko holé, jak servané stromy, jak stlučené pole,

křídélka jako ve větru dým – –! Kdo mne zahřeje jenom – –? Promoklý list...? Kdo se mne ujme...?! Kdo mi dá jist...?! Čím se zaštítím v noci před škůdcem zlým...?

Matičko, mámo – –! Hrozný mám strach. Na tílko rosa mrazivá padá – – Nepřítel jakýs blíže a blíž kolem mne krouží v mlčících tmách – –

Matičko, mámo – –! Navrať se již – –! Či nemáš už pranic ptáče své ráda...? Nebo tě kdesi zardousil vrah...? Matičko... Mámo... Hrozný mám strach...

Za poli šírými vysoká stráň, na stráni habry a buky, jedle a bor. V hnízdečku šedém, v koruně buku pod štítem listu, za branou suku

holátko drobné tesklivý zor upírá, upírá žalně v ztracenou dál, po matce pláče svůj nyvý, nesnesný žal... Zdali ji ještě uhlídá dnes...?

Zda uslyší její radostný hlas...? Z hluboka, táhle zašuměl les. Přihnal se vítr, sténaly kmeny jak k zemi se řítící sloupy a stěny,

zaskříplo zoufale dřevo, zapraskla snět... Jak je ti, bědné ptáčátko teď...? Jak bude ti zítra, po zítří as...? V nesmírném stesku, zoufalém bolu

s okraje hnízda sřítíš se dolů...? Či shledáš se se svojí matičkou zas...?