My, kteří jsme strachem, úzkostí ubledlí, se ke stěnám domů přitisknout dovedli, když dějin tvých hrozná kolesa hřměla přes sražených bratří rozbitá, krvavá těla;
my k smrti až smutní, zlekaní dědici svých ubitých otců, ubitých mužů a synů; my zoufale, těžce, rozryvně lkající tu na jejich čerstvě vyrytém, hromadném hrobu;
my všichni dnes v této osudné, veliké době své úzkostně sepiaté ruce vzpínáme k Tobě, Ó všemocný, hrozný, veliký neznámý, Ó tajemný, odvěký dárče světla a stínů,
i smrti a života všeho, dobra i zla. Ó smiluj se konečně, ustrň nad námi! Ó pohledni na své plačící – – posilni nás – – i budoucí – – zachraň vůlí svou – – milostně spas...!
Ó nedovol, aby větším než život se stal náš nesmírný smutek, zoufale ponurý žal. Ó nedovol, aby po padlých nyjící stesk nám ochromil srdce v nadějném tluku,
by zpřerážel po tvém ovoci vztaženou ruku, jak smrtící, z oblaků náhle mrštěný blesk. Ó nedovol, aby tajemná duševní síla, kterou jsi dal nám pro svoji slávu a poctu,
se ztratila v slzách jak perla v žíravém octu. Však učiň, Ó učiň, ať v němém bolestném tichu svých vzpomínek těžkých chápeme mužně a jasně, – jak po bdělém přečtení velké tragické básně
cíl daleký heroů, vinu, osudný pád –, že za naši tvrdou, individuální pýchu a za nudu, za rozkoš rafinovaných hříchů již přijíti musil veliký, nesmírný trest.
Však učiň, ať, hlubší a větší, chápeme jasně, že v řinčení mečů, rachotu pušek a děl, v těch výkřicích smrti, kletbách a stenání všech zraněných, hrozně divokém ve rzaní
zběsilých koní, v matek a sirotků lkání, v úzkostné křeči s úpěním vztažených dlaní i v rozteklém mozku a krvi rozbitých těl –: již musilo umřít churavé století,
již musila zhroutit se k zemi, rozpadnout v trosky cynicky bídná, lhostejná společnost stará, se zkaženou krví svou, sofistickými mozky, jež neschopna nadšení, křídel rozpětí,
jež neschopna lásky, velikých obětí, jež neschopna nového plodonosného jara a neschopna sladce odvážných, dalekých cest...
Cookies on Poetry Cove