Tam kdesi ve výškách a daleku
pro smutnou touhu, velký úžas člověku
hor mocných pásmo z věků do věků
se tmí a ční a zdvihá nepohnutě.
Toť démon hrozivý, jenž za perutě
hněvivou rukou uražených bohů
byl náhle vyzdvižen až do oblak
a hroznou skobou přikut na oblohu.
Toť věky zčernalý je, mrtvý drak.
Však dole do roviny večerní
se řítí ohnivý drak moderní,
dvojoký kyklop černý, rychlovlak.
Dech z nozder sršící a hříva vlaje
do procitlého, užaslého kraje,
jak náruč plamenů, jak snopy hořící,
jež v přítmí unášeny vichřicí.
Hřmí, rachotí a duní náraz kol
přes most a koleje se chvějící,
až třese se a sténá, práská zem’.
Nachýlen zřel jsem za ním v temnou dál
a každý nerv a žíla, každý sval
se chvěl a vřel a k letu rozpínal.
A zřel jsem obrovité hlavy hor,
jich hrůznou krásu, věkovitý vzdor,
stesk těžký, věčné, marné rozpjetí
po výškách, nebi – – a jich zakletí
v samotě, prázdnu, tichu bezhlasém.
A duch můj nevěděl, zda s úžasem,
pohnutím, láskou větší pokleká
před věčnou přírodou, jež nade mnou
– na pohled němá, mrtvá, strnulá –
své pusté, divé dómy klenula,
či před světlem a jiskrou tajemnou
ve velkém mozku bohočlověka.