Postříbřený palouk u pat lesa
dřímal ukolébán snivým tichem.
Hvězdy v houfech vyšly na nebesa,
třesouce se drobným, tichým smíchem.
Měsíc nad vrcholky domů stoupal,
jako na kocábce hlavou houpal,
houpy, houpy, houp.
Na paseku vběhla malá víla,
celá jako jarní labuť bílá,
na větvičku břízy usedla si.
Rozpustivši k zemi zlaté vlasy
v rozesněném, měkkém, bílém jase,
prozpěvujíc tiše houpala se,
houpy, houpy, houp.
Starý vodník, který nudou zíval
na dně studánky, zpěv její slyšel.
Z perlového zámku rychle vyšel,
na srub usedl a mokrou hlavou,
udivený víly krásou smavou,
sem tam, jak by zhloupnul, kýval
houpy, houpy, houp.
Viděla to veveřička čilá,
jež se ve vršíčku tiché jedle
zlatým chvostem opatrně kryla.
Velkou šišku utrhla si hnedle,
rozpustile hodila jí po vodníku.
Ten se ulekl a v okamžiku
do studánky skočil, žbluňk.
Hlasitě se smála víla tomu.
Tím však probudila v blízkém domu
starou fenu, která vztekle štěkla.
A ta dovádivá víla tak se lekla,
že se jak list bílý po pni smekla
do trav měkkých, šup.
Poloprobuzené ptáče malé
ze sna píplo, hned však spalo dále.
Měsíc po špičkách šel, sije dolů
měkkou zář jak do svatyně.
Hvězdy tiše hovoříce spolu
dívaly se po krajně...
Ticho, ticho v doubravině
obetkané v měkké, zářné nitě...
Spí již, spí mé drahé dítě.