TROJKA.

Tak, opřen o Sudet a Tater témě, dnes vidím tě, ó, širá, bílá země, má rodičko, má domovino, zkád jsem vyšel nah, již měl jsem, mám tak rád:

V sinavém blesku ideí a hrozném jasu požárů mstivých, granátů a min a střel, po zkrvácených polích, po zdupané nivě, přes města rozvalená, chumle zbitých těl

tvá trojka šílená uhání, letí divě po samém lemu šklebící se strže černé pro vábnou závrať – ztroskotání – hrůzný pád. Na předu vozka – kost a kůže – hladný chrt.

Na bledém čele prorocké sny, na rtech smrt, v zapadlých očích pokory a vzpoury svit, stesk nesmírný – A malé koníky své věrné, letící po zemi až břichem, vztekle bije

po slabinách a nohách, přes vypiaté šije, přes smutné, krotké oči, rudou vodkou spit. A v trojce, za ním východu syn, žlutě bled. Msta zlého Jehovy a odvěkých muk tíha,

chlad mozku velkého i duše žhoucí let i dávných proroků zář zřítelnicí míhá, nervosně křiví ret. Čas občas rozkřídleným démonem se zdvíhá,

divoce zavýskne a na vozkovu šij pěst náhle spustí sbalenou jak hrozný kyj a křikne: Zvíře jeď! – a láhev podá: Pij! – A trojka, vicherná smršť, bouře rudý mrak,

vůz ohnivý, do něhož used černý běs, rachotíc koly, syčíc žhavou nápravou uhání, divě letí širou, pustou dálavou. A vozka sedí, tupě hledí, čeká na zázrak.

Však dálka chvěje se a stená. Práská les. A hoří města zlekaná a hoří bídná ves, a hoří cerkve šindelové, nízké školy, divadla, musea i knihovny, kříž starý v poli,

zem’ celá, duch i srdce, krví spitý lid. A letí, stále letí divých běsů rudý vůz s těl nákladem a teplé krve, hrůzy hrůz přes širé kraje, přes nešťastnou – věčnou Rus.