Jsme plazi, hmyz. Jsme červi nazí, již chodbami se temnot plazí, však světy na svých bedrách neseme. Jsme slepý Samson, obři němí,
sražení bohy do podzemí a sloupy země třeseme. Přikuti ke své černé skále. Tma, bída, mráz rvou tělo stále,
krev stéká, tuhnou nohy, tuhne páž. Však do divokých našich vzkřeků pojednou zavzní výkřik věků: Vstaň, vyjdi! Narodil se Mesiáš.
Vskočíme. Řinčí pouta naše. Nechceme věřit. Zříme plaše. V pozoru, honicí psi, větříme. Tu s výšin jasná hvězda letí,
o níž jsme snili po staletí, v ni věřili a věříme. A z její záře, jak tmou pluje, bůh jasný, krásný vystupuje,
k nám, v naši strast se schyluje. S jásotem lkáme: Přišel, přišel – Náš nářek, prosby, kletby slyšel, nad námi milostně se smiluje.
Vtom hrůzou ztrnem: Hvězda hasne. A bledne, mizí božstvo krásné, krev z ran mu v boku vytéká. „Oh, ubíjí ho Herodesi,
proroků kati, bílí běsi, ubíjí bohočlověka!“ A s bouře vztekem, uragánů svých pekel kutou bránu
jediným vzmachem vyrvem’ v závěsu. A jdem’! – Hřmí země, úpí, sténá rodící v krutých mukách žena, odvrací tváře v úděsu.
Vždyť, diví obři, těžkým kyjem co živé, v cestě, bijem, sbijem, krev lokty pomáčí. Vždyť sekáme žeň země stkvělou
svou hroznou kosou zkrvavělou, my, králů, řádů sekáči. Vždyť z rozbitých jí boků, klína krvavou rukou rveme syna
s grimasou zpitých felčarů. A místo chcem! – Oh, hodně místa pro sebe, svého boha, svého Krista, stát sami u svých oltářů.
Leč náhle bůh náš od prestolu s úsměškem vzhlédne na nás dolů a sevře, srazí v hlubiny. Zas tuhne páž a tuhnou nohy.
Zas čekáme své nové bohy, své Rousseauy, své Marxe, Leniny.
Cookies on Poetry Cove