Mateřstvím šťastným a láskou zářící
stanula tiše ve světlé, úsměvné světnici,
podobna zralému létu uprostřed lánů,
k němuž se zdvihá a sklání šumící klas,
podobna plné, bohatě rozvité kytici,
kterou si uvil radostný hospodář, čas.
Kolem ní děti, svěžest a něha a smích
bělostných jejích údů, dívčí půvaby jich,
růžová pěna, v níž vyvřel milostný var,
batulci tlustí, kteří se k nohám jí stulili,
plačící hračky, jež svými slzami ulily
vysoko vzedmutý plapol, bolestný žár.
Děti, div života, zázrak, nejsladší dar,
jásavá bolest, nadšený neklid a vznět,
pokora beznáročná a závratná pýcha,
zúžený obzor a celý vesmírný svět.
Spokorněn jako pod klenbou slavného ticha
užaslá duše, jak k zemi skloněný květ,
vzrušeně šeptal k přírody věčnému pánu:
Před tvojí vůlí čím jsem? Jen kvetoucí lícha,
ze které skřivan k obloze radostně vstoupá,
větev tvá, na níž se ptáče bezpečně houpá,
do vodní hlubiny na svůj zírajíc stín
útulek vlídný, tvá skrýš, tvůj prostřený klín.
Děti mé, dědici krve, zbraní a snů,
nahatí ženci mých tiše skloněných klasů,
oráči statní na nivách příštího času
pod novým sluncem v záření jasnějších dnů!
Srdce své plno radostné pokory mám
jako stráň polední vůně, celé je vám,
hostitel vlídný, se šťastným úsměvem dám.