SLUŽEBNÍK.

Ve chvíli první, v hrůzy okamžik jím vichr úzkosti a strachu, pobiječ mužnosti vší, prudce smyk’. Jak rozběhnou se stáda zvěře,

když náhle, ze sna probuzená, svým vnitřním zrakem uzří zdaleka, že zem, bohyně rozvášněná, své srdce zdvihá plamenné

a bije ním ve sloupy kamenné, až sesouvá se klenba odvěká –: tak úděsu pln, strachu bledého k východu skočil, vytrh’ dvéře,

by křičel, volal o pomoc. Jak nad polárním krajem šerá noc však chodba stála tu a studeně mu, hostu obtížnému, pohlédla

v úžaslé oči, líce ubledlá a zívla zdlouha, znuděně. Čas trčel v ní jak nože rukojeť ve hrudi zchladlé, proklané.

Kampaně jeho navždy prohrané! – Vrh’ kolem ulekaný hled několik vteřin stoje na váhách jak nade srázem bledý sebevrah,

než tělo své, šat duše zbytečný, v rozmachu prudkém shodí po skalách – Pak bledě usmál se jak tajný hřích, smířený zármutek, a bled a tich

se vrátil. Zámek zuby zaskřipěl. Bolestně pokoj v líc mu pohleděl. Stůl dlouhý, zdá se, teskně vzdych’. Knihovna voskovaným plátnem

si zakrývala smutnou tvář a po sklu oken mléčně matném jak bílá slza tekla zář. – Nu stalo se – – A těžce sed’

ke stolu němému a rukou hodil poslední sbohem takto dávaje života svého puklé lodi plující kamsi do kraje.

– Vždyť vlastně vždy se toho bál, tu chvíli tušil, čekal – pocit měl, jak by již zítra ostrou lžicí měl zajet ve vřed hnisající

mu lékař pro rozkladný jed. A přece šel jak slepec se svým psem, za svojí touhou, za vidinou věd bolestně cestou klopytaje

o její prohlubně a taje, omámen horečnatým snem. Jí žil jen z noci noc, den ze dne srůstaje jako s trámem hřeb.

Nebylo odpočinku, oddechu. Nebylo klidu, chvíle jedné, by tajemná a svůdná, neznámá, s bílýma, vztaženýma rukama

se nevznášela, bouříc krve tep. Šli druzi s tváří usmívavou za mincí tančící a denní slávou. Potkali, potřepali jeho plec,

s úsměvem díce: učenec, jakoby řekli: snílek, bláhovec. A kolegové na ústavě? – Úsměšným měříce ho zorem

volali z dálky: Fuj, fuj, páchneš morem. Zas naočkoval’s právě půl tuctu morčat, krys? Však jeden z nich děl vážně kdys:

To večer bylo. V dálce kdesi z proklaných mračen, na stráň, lesy prameny žhavé krve stékaly, co na východě hrůzně, němě

na probořená prsa země spiklenci šeří – stíny – klekaly. Tich’ pták i potok. Ledových hor témě jak bílé, skrvácené tělo

na kříži marných stesků pnělo. Vrch, údol, pole, země celá v posvátné hrůze tiše klekala, jakoby již již Pána čekala.

A duše člověka se v hrdle chvěla, s Ním potkati se, uzřít chtěla, a jeho příchodu přec lekala. A přítel děl: Je každý odborník

jakýsi tichý blázen, maniak, jenž ze stmělého koutu na přízrak strnulý upřel zrak. Je nový jakýs mučeník,

vyhnanec země, poustevník. Kdes v samotě své, na ostrohu, jen kořínky a kobylkami živ, sní o svém němém, tvrdém bohu,

na zázrak čeká, velký div. Hřmí život kol. Pták každý jásá s cimbuří hradů, stromů hořících vstříc životu a slunci vítězně.

Květ se sukének průhledných smích drobnou dívčí rukou střásá, i ve své smrti voní líbezně. Jde světem věčná, snivá krása

podobna zamyšlené princezně. A vášeň, rudý posel boží, líc v závoj krásy zahalenou, vysoko pochodeň svou zapálenou,

vše vede k svatebnímu loži. My bledí touhou svou a smutkem, jak hosté choří se žaludkem sedíme u života plných stolů,

žízniví věčně, věčně hladoví. Jen my v podzemním jakéms dolu jak spřežení vychrtlých volů jdem’ v kruhu, úzkém kruhu,

dle bičující vůle Pánovi. Je život to? – – A tehdy druhu s bezděčnou zhrdou, povýšeně děl, co západ rud’ a sinavěl,

jak na obrazech rány Kristovy: Jsi sláb jak mroucích dech – Jeť třeba pro lidstvo, jeho vývoj do věků víc než jen lásky, vína, chleba.

Nad všední ideály množství – já nebojím se toho slova – své stavět, nejvyšší, co možno člověku. Svůj plamen živit znov a znova.

Jít za svým cílem, za snem v daleku, kdes nad námi – Své míti božství, mu sloužit, klanět se a trpěti a pro ně na oltářích hořeti

pomalou, všední, prostou obětí. A padneme-li někde cestou – nuž, zbělalé naše kosti kterýs muž přec jednou najde, dojat, tich

dál, jistěj půjde podle nich. Leč přítel šklebil bledý ret: Děkuji za chorob svých diagnosu i za léky – Snad tobě stačí –

Než svatozář tvých proroků mně milejší však píseň ptačí, květ, hvězdami jenž k ránu políben, slov lidských libá směna,

dech jara čeřivý, snivá žena, jež mysl jímá vždy jak zvláštní sen. A nemám chuti hloupým králíkem být na pitevním stolu pokroku,

pod koly jeho triumfalných vozů drcenou kostí – jakýms mezníkem, kam by si nástupce můj klidně sed’ – – A chef, druh starší, přítel mnoha dnů,

zamlklý oráč sousedního pole? Když přijel z oné země velkých snů a moru černého, zde na tom stole rozprostřel s pýchou jejich zásobu

jak lovec hrdý kože žíhané, triumfy lovů svých a nudné číhané. Chef dlouho mlčky stál, zrak dychtivý k nim upřev, na šperk třpytivý

jak zamyšlená žena ve skříni. Pak pravil po svém drsném způsobu: Máš hodně zvířátek těch – Hraj si s nimi. Leč pozor! Nezasviň mi síní – –

Víš – já – – Nu, kdyby se mi malheur stal, dám výstrahu – a vezmu veronal. – – Jak v náměstí, kde náhle za rána vypukla vzpoura dávno čekaná,

na první výstřel, úder zvonu s hukotem temným, v divém shonu odkudsi zdola, ulic kanály se valí davů dravé přívaly –:

tak k němu vzpomínky ty, vjemy se náhle sbíhaly – jak horká krev ku zraněnému místu z puklých cev. A jako velký přítel lidu,

jenž konečně se, s pláčem, odhodlá pro slávu příštích dnů vést lid svůj na bodla, tak tesknoty pln, němých vzlyků, odvahy vnitřní, velikého klidu

naslouchal zmatenému křiku těch řadících se, divých šiků, těch vzpomínek – – Pak vstal a pevně psal na bílý papír: Nechoď nikdo sem.

Morovou ránou proklán jsem. A bílý list ten, tečku nutnou za větou svojí – závět smutnou – smrtelný ortel – výkřik varovný

připíchl zvenčí na dvéř pracovny, to víko rakve své, kam za živa poslední chvíle svoje zazdívá. Jak duby, temných lesů žreci,

tajemně v modlitbách svých utichnou před náhlou střelnou ránou zločinnou, tak mlčely teď všecky věci. V hlubinách ticha plula pracovna,

když pomalu, až skoro líně bral štíhlou láhev z lesklé skříně, ji vážil na rukou. Tak ona královna,

zrak stopený v řas černém stínu, vyprahlé pouště mstivé dítě, plod hrozný svého života a klínu, zkoumala v rukou jaksi roztržitě,

než chladná jako led a celá bílá kojence toho přiložila pod prsa tuhá, čarovná. A ticho bylo, jak když v šerý dům,

k pokladnám jeho s paklíči, s lampičkou, ostrým revolverem podzemních chodeb němým šerem jdou přikrčení lupiči;

jako když smrt, stařena slepá, pomocník krutý kata-času, popustí v poslední již okamžik oběti hrdlo, aby u postele

zaslechla, zapsala si bděle křeč těla, duše vzlyk. A ticho – Pitvorný jen trpaslík do hodin zavřen kulatých

stříbrnou hůlčičkou svou klepá po jejich schodech zubatých. A v hlavě, kdesi uvnitř, vzadu hučení tupé, temný šum

vod jakýchs, dálných vodopádů a v srdci mrazení velkého chladu. V tom ťuk a ťuk – – Hlas sladký ženy v lichotný samet, měkké hedvábí

milostné něhy obestřený jak májových večerů půvaby: Již pojď, můj přísný poustevníku, jenž mne dnes ani nepolíbil – –

Již šest, již pojď, jak’s ráno slíbil, mých komnat vzácný návštěvníku, cizinče sladký, kouzelníku nejčistších divů z večera – –

Jak náhlou bouří puklé veslo s láhvičky tíhou rámě kleslo, skla rozbitého tenké lupínky se třpytily jak vodní bublinky.

A znovu ťuk a ťuk – šept hlasu jak šelest uzardělých klasů: Již pojď, znavený kněže vědy, mé zralé krásy žneci bledý.

Ať prostřed davů, v jasu ulic tvou ruku k mladým ňadrům tulíc přítiskem celého tě cítím blíž – – Jak nahý vykřičník tu vypjat stál,

vzdech, jímž se chvěl a zalykal, v ohradu zubů zamykal. Znov ťuk a ťuk: Již vejdi za svou laní, myslivče zamyšlený, do šera.

Den celý v nyvém, teskném lkání tě hledala po lesích, stráni, jak luna svoji tichou krásu ve vodách kouzelného jezera.

A ťuk a ťuk – – Pak ticho náhlé – – vzkřik divý ubíjené zvěře – zoufalá rána v kruté dvéře – ston dlouhý – zaúpění táhlé – – –

Běž, moje milá, domů běž. Pomoci, zachrániti nemůžeš – – Ne, ne –! To přece pravda není, být nemůže – – To sen tvůj – hrozný klam

vzrušené mysli – představy jen běsné – vidina divoká – – Ó, milý. Otevři – Vpusť mne tam – Ret smrti zlíbáš shnilý –

Zbytečně, bídně zhyneš též – Ať, ať – Oh, ubohý – – Tak sám a sám – bez slova těchy, pohlazení – tak zrazen vším – tak opuštěný –

O, bojovníku umučený, můj padlý ochránče – – Moc trpíš již – –? Ó příjmi přispění své ženy. – Ulehčí, zmírní hroznou tíž.

A bledé květy rukou vije po dveřích, pěstmi, čelem bije, šílená, dřevo nehty rozrývá a slzami se zalívá.

Jdi, domů jdi, má vdovo-ženo – Tam na kolébce položeno – květ uzardělý, svět náš celý – děťátko – hošík náš.

Óh, robátko mé – nalomená větévka – snů mých smutná pohádka – po tobě teskná památka – – Ó malý, osiřelý hoste.

Več útlý duch tvůj, tílko vzroste v té ruce přeražené, prosté – –? Velikou lásku, velkou něhu máš. Je, smutnou radost, na nich skolíbáš –

Podepřeš, vzpřímíš, zulíbáš – Ne, ne – – – A v nohou podlomena, jak jehně těžkou pěstí sražené se vzlykem klesla na kolena

na dveřích ruce vztažené. Jak dušiček den šedý, bled stál s druhé strany, krátce vzlyk’ jak dobře zasažený bojovník,

jak v plamenech svých mučedník. A slabé ruce k nebi zved’, zalomil, prudce spial, až každý kloub v nich zapraskal,

a na dvéř čelem spoleh’. Pak smutně děl, co hlas jak z hrobu zněl, křik pohřbených za živa v dolech: Chceš uvidět mne – – –? naposled – – –?

Chceš na chvíli mou jedinou rozkvésti bledou květinou naproti oknům v ulici – – –? Či vzít mám veronal – – – můj veronal – – –?

Ne, ne – – – Naproti oknu v ulici strnulou, bledou náměsičnicí mu rozkvetla, zmučenou světicí opřenou v mdlobách ke stěně.

A vzhůru zřela, dlouze, upřeně, co slzy po tváři se valily a žhnuly, ssály, pálily. Podoben mrtvolnému přízraku,

zjevení v šerém oblaku v otvoru černém okna stál a ruce marně vztahoval. Tu ston se z úst jí vyrval nelidský.

Na dlažbu klesla, vzlykala a přes chodník se smýkala. Jakoby hřeb mu rezavý kdos nákle vrazil do hlavy,

ven vyklonil se, o rám opíral. Pak rychle křídla okna zavíral vykřiknuv: Sbohem – Na vždycky.