Domove – vážný, přísný kraji. Tvé paloučky, toť úzké, dlouhé dlaně, jež přes údol si podávají stráně. Z nich voní jitrocel a máta, rmen a kmín
pokornou láskou jako matčin klín. Toť lemůvky, jež vyšívá si zlatě má krajina na černém, lesním šatě, prostředkem vinouc stříbra nit.
Toť smaragdové pásy zdobné, jež horám spadly k patě pod plavných srnek krůčky drobné, oblaků černý stín
i slunce lehký svit. Tvá pole – tvrdé, drsné postele, neklidná lůžka kamenitá. Na nich se ječmeny a žita,
zmodralé zimou, budí nesměle, pijíce hladně těžké mléko, pot. Z nich blýskají skal bílé kostry, když pokrývku jich průhlednou
v rozmaru náhlém nadzvednou severní tulák, vítr ostrý, násilník jarní, příval vod. Tvé kopce, stráně, smírné vrcholy,
jež jdou až kdesi z nedohledna za řadou řada, v modrou dál, – obrazy luzné na filmové sceně, – tajemné brázdy, které ze dna
bouřlivých moří kdysi zamyšleně Bůh velký radlicí svou vyoral, – strážcové němí s černých lesů chocholy, nad nimiž do večerů, jiter vlají
ohnivé, třepetavé vlajky oblaků jak zlatá péra s čapek tuláků. Tvé bílé vísky utíkají do lesů, do hor, do dálky,
jak uprchlíci za války. Tvá městečka u vchodů leží jak vojska pozorná a hrotem věží rozvahu, klid, pokoru mužnou střeží
a vážných myslí těžký vzlet a vzruch. Můj domove, tvá krása mlčenlivá jak láska otce starostlivá, jak věčně výmluvný a němý Bůh
se do mé duše stále dívá, jímavých stesků, vážných, přísných tuh.
Cookies on Poetry Cove