Hovoří k duši mé
světla a červánků let:
V neznámá daleka,
v žasnoucí svět.
Tam, tam, kde tušíme
touhami všemi,
úzkostmi, nadějemi
nového člověka,
na nové zemi.
Kupředu, kupředu, vpřed!
Bolestným zápasem
osud svůj utvářet, hníst.
S větším a větším úžasem
nového života list
obracet, číst.
Pevný žebř pevnými hřeby
přikovat k zemi a nebi,
vstoupat se vztyčenou lebí,
vítězstvím Jakoba jist!
K sladkému Ježíši
z večerních, půlnočních tich.
Z jitřních však plapolů
na hory nejvyšší,
k zářnému, věčnému Apollu,
k Musám všem, Olympu jich.
Sražen pak s vypiaté dráhy
přes příkré, skalnaté svahy
řítit se bez nářků, nahý,
zpokorněn, smířen a tich.