Sedíme mlčky ve tmavém pokoji.
Na stěně hrkly zlekaně hodiny,
blížil se duchů půlnoční čas. –
Někdo se domů přec vrátí po boji. – –
Někdo přec zůstane z celé rodiny,
rozorá lány, obseje zas.
Ubledlá luna v mracích se houpala
jako pták stříbrný v černém plachtoví.
Zřeli jsme v stínu zsinalou zem:
Do vrchů šibenic řada stoupala – –
Všechny přec nemohou vydat katovi – – –
najednou hlavy zutínat všem...
Ticho – – Kdes ženy zoufale plakaly.
Chrastily nocí řetězy okovů,
nad černým hrobem modlil se kněz.
Zahynem' –? – Horší jsme bouře přečkali
chráníce tělem prahy svých domovů – –
Sneseme hrůzu a muka i dnes...
Jedna již – – Kohouti záhy zapějí.
Mátožné stíny zsinalých přízraků
v skaliskách mizí, do lesní tmy.
Chvilku – – a slunce se vyhoupne zpod mraků.
Vrcholy hor se již snivě stápějí
v úsměvné záři – – budem' i my...