Západ jak žhavá opona plane.
S nehnutých větví a vrcholků stromů
jako přes prsty zkřivené kane
zlata žhoucího proud.
Tam, tam... do dálek... za moře plout – – –
Na vždy, či na čas – –? Odcházím z domu.
Kdos na schodech vzlyká přikrčen v kout – –
Ztvrdni, ó, ztvrdni mé srdce a stichni!
Co ještě chceš – –? Jak úsměvný host
k mému stolu jste zasedli všichni.
Byl jsem sluha váš, dodavatel, mlčící most,
po němž jste k štěstí šli – – Tak nelze mi žít!
Musíš to chápat – – –
V krvi již brodí se raněný západ,
zoufalá luna marně mu podává zlomený štít.
Večer již. Blížím se k horám. Slyšet je skřek.
To orli či havran –? Pod nohou kámen se smek’
a v rozšklebenou propasť s rachotem letí.
Jak jsem unaven – jakobych smrt svou do vrchu vlek’ – –
Tesklivě kopce o své velkosti sní – –
Ticho je, ticho – – Však slyš: Zdola
kdos žalobně, dušeně volá,
hlas dětský jak zvonek ztracené ovečky zní...
Ó, musím k vám, ženo má, děti – –